Všechny silnice vedoucí k Le Mans se ucpaly přehřívajícími se auty s kufry zaplněnými stany, spacáky a foťáky Kodak Instamatik. Taxíky odjíždějící od lemanského nádraží jely nacpané nárazník na nárazníku. S příchodem poledne davy diváků zaplavily tribuny i pole kolem okruhu. Podle francouzských úředníků bylo prý návštěvníků rekordní množství – přes 300 tisíc. V zástupech byla slyšet angličtina, němčina i italština. U stánků s pivem se zformovala dlouhá fronta amerických vojáků – přijela celá osádka kasáren z jedné západoněmecké základny. Na malé letecké základně kus za tribunami bylo též rušno. Soukromými letadly a vrtulníky se sem nechala přivážet smetánka.
Mechanikové začali tlačit vozy z paddocků na rovinku před boxy u dna tribuny. Pod pamětní deskou s prostým nápisem „11. červen 1955“, která značila místo, kde před devíti lety Pierre Levegh při havárii najel do davu diváků, se vršily květiny. Nad dráhou, uprostřed toho všeho, visely oficiální lemanské hodiny značky Dutray. Jak se jejich rafičky začaly blížit čtvrté hodině odpolední, objevili se u dráhy závodníci. Helmy drželi v rukou, na sobě měli závodnické boty, kožené rukavice a ohnivzdorné kombinézy, kolem krku jim visely brýle.
Způsob startu na Le Mans byl pro Američany novinkou. Jezdci stáli na kraji cesty naproti svým vozům, které byly seřazeny podle výsledků v kvalifikacích s nejrychlejším v čele. Startér stál uprostřed dráhy s francouzskou vlajkou v ruce, a když přesně v 16.00 vlajka spadla, rozběhli se jezdci přes dvouproudou silnici, skočili do kabin, nastartovali a rozjeli se do rovinky v nejzuřivější a nejhlasitější dopravní zácpě, jakou kdy bylo možné spatřit.
Pár minut před čtvrtou zahnali četníci davy z vozovky a jezdci se připravili na své pozice. V Itálii zasedl Enzo Ferrari před obrazovku svého televizoru. Shelby přešlapoval v boxu. Reputace jeho firmy byla v sázce. Jeho Cobře naměřili na Mulsanne při kvalifikacích rychlost 317 km/h. Dorazil zástup vysokých představitelů Fordu, kteří teď stáli v boxu týmu, pozorovali a čekali. Po několika národních hymnách se mezi stovkami tisíc diváků rozhostilo ticho. Takové, že snad i bylo slyšet, jak kuřákům praskají hořící cigarety. Fotografové lemovali dráhu a s namířenými fotoaparáty připomínali linii vojáků připravených ke střelbě. Hlas v ampliónu francouzsky odpočítával. „Třicet vteřin … Deset vteřin …“
Start!
Phil Hill se řítil přes silnici. Skočil pravými dveřmi do kabiny Fordu, nastartoval. Osmiválec se probudil k životu. Sešlápnout spojku, zařadit jedničku, plyn, povolit spojku. Motor se zastavil. Hill viděl, jak se kolem něj vozy řítí do rovinky. Rachot byl ohlušující, a to i přes špunty v uších. A pak najednou na startovní čáře osaměl. Nedokázal ten vůz rozjet. Sakra, to snad nebylo možné! Mechanikové i představitelé Fordu v boxu zírali, brady spadlé snad až na asfalt. Když se konečně podařilo Hillovi vůz rozjet, byl široko daleko na dráze sám, na posledním místě. Řadicí páka prskala ostošest. Hill už tehdy věděl, že něco není v pořádku. Něco bylo velice, velice špatně.
