Zazněl první výkřik motoru a brzy už burácení přicházelo ze všech stran. Vzduchem se nesl zápach výfukových plynů a horkého asfaltu. Jedno za druhým vjížděla auta na dráhu okruhu. Stopky odpočítávaly drahocenné vteřiny. Z boxu novinářů se do okolí nesl hluk prstů klepajících do psacích strojů. Tváří v tvář třem Fordům a dvěma Cobrám nasadil Ferrari do boje čtyři vozy. Několik soukromníků zapsalo svá vlastní Ferrari, která rovněž připravili lidé z Ferrariho továrny. Celkem pod znakem vzpínajícího se koně startovalo osm vozů.
Už od prvního zkušebního dne bylo jasné, že tento závod se pojede v rekordních rychlostech. Jeden po druhém vyrážely vozy Ferrari na okruh a brzy přepsaly nový rekordní čas na jedno kolo – 3:47,2. Pak 3:47 rovných. Konec kvalifikací zanechal shromažďující se dav v napětí. John Surtees nastavil nový nejlepší čas – 3:42. Jeho rychlost byla ohromující. Snížil svůj dosavadní rekord z minulého roku o víc než 10 vteřin. Ovšem hned za ním se kvalifikoval Ford s kalifornským jezdcem Richiem Gintherem. Třetí byl Mexičan Pedro Rodriguez a čtvrtý Phil Hill. Za celý 13,5kilometrový okruh od sebe čtyři nejlepší kvalifikanty dělily jen necelé čtyři vteřiny.
V předvečer závodu stál Surtees v garáži týmu Ferrari a natáčel interview pro pořad Wide World of Sports společnosti ABC. Zpovídal jej Stirling Moss, který se ještě před třemi lety těšil reputaci nejlepšího závodního jezdce na světě. Někdo jej považoval dokonce za toho nejlepšího, co kdy žil. Stačila ale jedna nehoda ve vysoké rychlosti a najednou měl místo volantu v ruce mikrofon.
Rozhovory nebyly Surteesovou silnou stránkou. Kamera ho znervózňovala víc než průjezd po Mulsanne. Moss se ho zeptal na nebezpečí od Američanů. Jak důležité bylo pro Enza Ferrariho porazit tým Fordu? „Pro firmu jako je Ferrari, která vyrábí specializované produkty a jejíž nejsilnější trh je Amerika, je velmi důležité, aby Ford porazila,“ odpověděl Surtees. „Ferrari už vyhrál tento závod čtyřikrát za sebou,“ prohlásil Moss. „Pokud vyhraje i letos, bude to pátá výhra v řadě. To se ještě nikomu nepodařilo. Máte přihlášeny čtyři vozy, že?“ „Ano.“ „A kolik máte k ruce lidí?“ „Náš tým tvoří asi dvanáct nebo třináct mechaniků, jeden inženýr a týmový manažer.“ Moss se rozhlédl po garáži. Stálo tam sedm vozů. „Proč tu máte vozy navíc?“ „Kdyby se něco nečekaného přihodilo,“ odvětil Surtees. „Tak třeba minulou noc jsme je zajížděli a uprostřed silnice jsme srazili lišku, v rychlosti 225 km/h. Ten náraz mohl auto dost poškodit.“ „No, myslím, že to dost poškodilo hlavně tu lišku,“ zasmál se Moss. Na Surteesovu tvář se vloudil náznak úsměvu. Za ním stála na cementové podlaze všechna auta srovnaná do řady. Mechanikové v béžových kombinézách si dali pauzu v jejich čištění, aby mohli chlípně pošilhávat po slečně od ABC, která stála vedle kameramana a držela kartičky s nápovědou.
Hrstka pánů v obleku chodila kolem, ruce v kapsách, aby snáze odolali nutkání zanechat své otisky prstů na vyleštěném plášti rudých vozů. Atmosféra v garáži byla prosycena sebedůvěrou, jako by Američané nepředstavovali vůbec žádnou hrozbu. „Nejlepším americkým sporťákem je přece Jeep, no ne?“ vtipkoval ostatně Luigi Chinetti.
Když Surtees dokončil své interview, začal přemýšlet o spánku. Tým Ferrari nevedl žádné dramatické porady, žádné sladěné strategie. Tam na dráze to prostě bylo každý za sebe. Surtees měl za parťáka Lorenza Bandiniho, Ferrariho jezdce číslo dvě. Spolu tvořili favorizovanou posádku.
V Hotel de France svolal Wyer týmové jezdce na poradu. Šest závodníků, tři posádky po dvou. Wyerova filozofie byla protikladem té Ferrariho. Věřil v týmový přístup. Každý jezdec a každé auto bylo jen kolečkem v jeho soukolí. Chtěl, aby se vše dělo přesně podle jeho instrukcí. „Chceme především dokončit závod,“ oznámil Wyer. „Naším cílem je udržet naše vozy v provozu. Všichni si pamatujte, že tohle není sprint, ale vytrvalostní závod.“
Phil Hill a Bruce McLaren, dvě superhvězdy Fordu, tvořili tým jedna. Ve Wyerově mistrovském plánu měli brát výhru oni. Jejich úkolem tedy bylo držet se vpředu. „Držte se blízko vedoucích jezdců,“ radil jim Wyer. „Udržujte co nejvyšší možnou rychlost, ale zároveň šetřete brzdy a převodovku. Musíte zůstat v pozici, odkud můžete vystřelit do čela, až lídry přepadne únava. A to se stává vždycky.“ Méně ostřílenému duu jezdců, Britovi Richardu Atwoodovi a Francouzi Jo Schlesserovi, poradil Wyer držet se vzadu a moc vůz nenamáhat. Jejich úkolem bylo zkrátka jen závod dokončit.
Pak se Wyer obrátil na Richieho Ginthera, drobného muže s postavou jako párátko, zrzavou kšticí a působivým profesním životopisem. Závodil za Ferrariho tým Formule 1 a byl to starý kamarád Phila Hilla, z dob, když ještě oba pracovali u automobilového dealera Rogera Barlowa v Los Angeles. Ginther se z týmu Fordu kvalifikoval s nejrychlejším časem. Jeho parťákem byl Masten Gregory alias „Blesk z Kansas City“. Gintherovi Wyer nařídil, aby na to na začátku závodu pořádně dupnul a zkusil tak donutit Ferrariho jezdce, aby přehřáli motory svých mašin. Ginther to pochopil rychle. První kola budou lítým bojem. A on ukáže světu, co nový Ford dokáže.
