„Ta atmosféra mě vždy hypnotizovala. Stromy, obrovské tribuny, vlnící se cesty. Ty posvátné příšery jako Tertre Rouge a Maison Blanche a rovinky Hunaudières, legendární zatáčky Arnage a Mulsanne, kde ztroskotalo mnoho snů, a jiné se zas splnily. Stojím tu a jen se půl hodiny rozhlížím, ve vzpomínkách znovu prožívám řev davu a burácení výfuků, šílenství při doplňování paliva, světla v noci, fialovou záři svítání, horké slunce, které zhoršuje únavu a zamlžuje mysl. Ach, ta horečka Le Mans!“
–FRANCO GOZZI, asistent Enza Ferrariho
Nikdo nevěřil, že mají Američané šanci. Pokud by se jim podařilo hned ve svém debutu na Le Mans porazit tým Ferrari, byl by to čirý zázrak. Vlastně by zázrakem bylo již jen to, kdyby se jim podařilo udržet svoje vozy na dráze. Na druhou stranu, bylo jaro 1964 a lidé si už zvykli, že se najednou může stát něco neočekávaného, heroického, šokujícího. V uplynulých dvanácti měsících byl zavražděn John F. Kennedy, americký kongres schválil první antidiskriminační zákon a Rusové vyslali do vesmíru první ženu. Dvaadvacetiletý rodák z Luisville, Cassius Clay (který později vstoupí do dějin jako Muhammad Ali), v Miami Beach knockoutoval šampióna těžké váhy Sonnyho Listona. Martin Luther King pochodoval na Washington a přednesl projev, který všechno změnil. „Mám sen!“ opakoval King. A mnoho Američanů také mělo svůj sen.
Když se tým Fordu zapsal na hotelu Hotel de France v La Chartre-sur-le-Loir, dvacet mil od lemanského okruhu, čekal na ně chaos. Hotel vybral John Wyer. V průběhu padesátých let totiž sloužil jako klubovna pro tým Aston Martinu během závodu. V roce 1950 v něm Wyer ubytoval celý tým Aston Martin na devět dní, za což zaplatil jen 462 britských liber. V roce 1964 mu ta částka nestačila ani na oběd pro tým Fordu.
Z Dearbornu jako by dorazila armáda. Týden před Le Mans byl vždycky šílený, ale tohle bylo absurdní. Tým si přivezl specialisty na karburátory, na pneumatiky, na motory. Wyer je měl na povel, ale mnoho z těch lidí nikdy předtím ani neviděl. V hotelu nebylo k hnutí, všude se plížili reportéři. Náklaďák přivezl tři fordovské prototypy do hlídané ohrady vedle hotelu. Mechanikům tak začala celonoční práce – rozebrat auta, důkladně prohlédnout každý díl a pak vozy znovu smontovat. Po onom katastrofálním zkušebním víkendu před dvěma měsíci provedl tým na autech značné modifikace. Především přidali na záď auta přítlačná křidélka. Skoro osmicentimetrový kovový výběžek na ocasu přidal na konec vozu potřebnou váhu. Přítlačná křidélka působila zkrátka jako „letky na šípu,“ jak řekl Lunn.
Od středy do pátku byly na programu zkušební jízdy a kvalifikace, samotný závod pak měl začít v sobotu ve čtyři odpoledne. Všechno muselo běžet hladce jako hodinky a především se museli bezchybně zařídit papíry pro celní odbavení. Vozy musely projít přísnou inspekcí – francouzští úředníci byli proslulí svým puntičkářským dodržováním snad nekonečného seznamu zdánlivě nahodilých předpisů.
Wyer vše řídil jako generál. Měl žaludeční vřed a byl v trvale špatné náladě. Měl rozvržený program a jeho armáda podle něj musela žít. Když se kdosi z marketingového týmu sháněl kolem jedné odpoledne v hotelu po obědě, bylo mu sděleno, že „pan Wyer má oběd až ve čtyři, a nikdo tedy nemůže obědvat před čtvrtou“. Wyer vyvěsil rozvrhy i pro mechaniky: kteří muži budou u zkoušek na dráze, kteří budou na noční směně. V momentě, kdy končila směna jednomu z týmů mechaniků, musel se už druhý tým hlásit do služby – všichni muži vyspaní, osprchovaní a oholení.
Dearbornští manažeři byli před příjezdem na Le Mans jako na trní. Za smrt Eddieho Sachse a Davea MacDonalda na Indianapolis 500 před třemi týdny se muselo řádně zaplatit. Probíhalo důkladné vyšetřování. Šéf fordovského oddělení pro vztahy s veřejností vydal prohlášení: „Všichni jsme touto tragédií šokování a hluboce zarmouceni. Nemyslím si však, že by nás toto neštěstí mělo odradit od závodních aktivit. Je hrozné, že se to stalo. Ovšem toto riziko je zkrátka se závoděním spjato.“
Prvního dne zkušebních jízd se ulička u boxů zaplnila rudými vozy Alfa Romeo Giulia TZ, stříbrnými Porsche 904, zelenými Triumph Spitfires a Jaguár E-Type. Ukázal se John Surtees i Phil Hill. Carroll Shelby dorazil s dvěma kupé Cobra Daytona v modrém odstínu „guardsman blue“ a s bílými pruhy. Nikdo nedokázal spočítat, kolik hodin práce, kolik vynalézavosti, láskyplné péče a kolik Shelbyho duše samotné vešlo do těchto vozů. Shelby byl ve Francii miláčkem fanoušků. Když vešel na dráhu a zadíval se na zatím prázdné tribuny tyčící se do výšky, všechno se mu vrátilo. Nikdo mu ty vzpomínky nevezme. Přesto mu to muselo připadat jako v jiném životě. Dnes tu stál jako konstruktér ozbrojený penězi od Fordu. Pokud by se jeho Cobrám podařilo vyhrát třídu GT – což ještě žádný americký vůz nikdy nedokázal – přežití jeho malé společnosti by bylo zajištěno. „Mimo Spojené Státy má závod Le Mans větší prestiž než všechny ostatní závody dohromady,“ řekl reportérovi ze Sports Illustrated. „Ve světě má asi tak pětkrát větší publicitu než Indianapolis. Každý výrobce automobilů, který si chce udělat jméno, musí na Le Mans předvést dobrý výkon.“