K závěrečnému jednání usedly obě strany 21. května ve Ferrariho kanceláři. Na stole byla finální smlouva, jedna kopie v angličtině, druhá v italštině. Na jedné straně stolu zasedl Don Frey s početnou delegací fordovských právníků. Na druhé straně Ferrari, jeden právník a tlumočník. Z portrétu na zdi vše sledoval Dino Ferrari. Konečná požadovaná cena byla 10 milionů, což bylo nesmyslně málo. Přesto se nad ní nikdo z Fordu nepodivoval. Podle smlouvy by měly vzniknout dva subjekty: Ford-Ferrari, společnost z 90 % vlastněná Američany, jež by vyráběla zákaznická auta s logem „Ford-Ferrari“, a Ferrari-Ford, závodní tým z 90 % vlastněný Ferrarim.
Dearbornské mozky si domyslely, že prioritou druhé jmenované organizace bude Le Mans. Francouzský 24hodinový vytrvalostní závod v sobě nesl větší komerční důležitost než všechny ostatní evropské závody dohromady. Vozy Ferrari byly na Le Mans nepřemožitelné. Koupit společnost Ferrari znamenalo koupit si Le Mans.
Když si Ferrari pročítal závěrečný dokument, bylo vidět, jak si některé pasáže podtrhuje fialovým inkoustem. Na okraj pak nakreslil velký vykřičník. Bylo jasné, že je rozčilený. „Tady,“ obrátil se na Freye s dokumentem v ruce. „Tady se píše, že budu-li chtít zvýšit rozpočet pro závodění, musím požádat o autorizaci v Americe. Je to takto napsáno i v oficiálním anglickém znění? Kde je v tom ta svoboda, kterou jsem požadoval už od počátku jednání? Svoboda v plánování, vybírání jezdců i financích?“ „Ale pane Ferrari,“ odvětil Frey. „Prodáváte přece svou firmu. Stále to ale vypadá, jako byste s ní chtěl dál nakládat dle libosti.“ Ferrari se chvíli odmlčel. „Doktore inženýre,“ ozval se znovu. „Pokud budu chtít zapsat svoje závodníky na Indianapolis, ale vy nebudete chtít, aby tam závodili, pojedou tam, nebo nepojedou?“ „Nepojedou,“ odpověděl Frey bez zaváhání. Ferrariho tvář se zkřivila. „Má práva, mé zásady, má práce samotná nemůžou existovat pod tou ohromnou mašinérií, pod dusivou byrokracií Ford Motor Company!“ vykřikl. Následovala dlouhá útočná řeč. Gozzi, který byl přítomen, to popsal jako „tirádu, jakou jsem do té doby v životě neviděl ani neslyšel, a od té doby rovněž ne“. Když Ferrari skončil, obrátil se na Gozziho. Bylo deset večer. „Pojďme na večeři,“ řekl. Oba muži se zvedli a odešli. Vyjednávání skončilo.
Druhý den po neúspěšném jednání odletěl Frey z Itálie. Jako dárek na rozloučenou dostal od Ferrariho podepsaný výtisk jeho knihy vzpomínek Mé strašné radosti, která právě vyšla. O jeden dlouhý let později se Frey ocitl v kanceláři Henryho II Forda ve dvanáctém patře Skleněného domu. V pohledu Henryho II byla jasná otázka: Tak co?
„Pane Forde, selhal jsem,“ řekl Frey. Oba muži vyšli po schodech do podkrovní jídelny, kde Frey podal detailní hlášení o svém italském pobytu. Byla to jeho první návštěva podkrovní jídelny. Později ono setkání popsal jako „nejdelší oběd, jaký jsem kdy v životě měl“.
Henry II poslouchal, ale to, co slyšel, se mu nelíbilo. Žádná italská horká hlava nebude stát v cestě jeho plánům. „No dobře,“ pronesl Henry II. „No tak mu nakopeme zadek. Budeme s ním závodit.“ To prohlášení chvíli viselo ve vzduchu bez odezvy. Frey pomalu vstřebával vizi o tom, co teď nastane a jakou roli v tom on sehraje. „Kolik peněz do toho budete chtít investovat?“ zeptal se nakonec svého šéfa. „O penězích přece nebyla řeč,“ zněla odpověď. Frey pochopil. Ať to stojí, co to stojí, Henry II ten účet uhradí. Pro druhé místo nebude existovat omluva.
Když se to dozvěděl Iacocca, ihned rozeslal memo svým podřízeným: „Připravte prezentaci našich navrhovaných plánů, které hodláme implementovat poté, co byla jednání s Ferrarim ukončena.“ O týden později už měl v ruce vypracovaný návrh na ustanovení nového oddělení pro speciální vozy, jaké nemělo v Detroitu obdoby. Jeho cíl: navrhnout a postavit nejrychlejší, nejspolehlivější a technicky nejpokročilejší závodní auto v dějinách. Amerika se vydává do Evropy, aby porazila Enza Ferrariho na Le Mans. Ve Fordu.