Po podpisu smlouvy se Hill přestěhoval do hotelu Reale na ulici Via Emilia. Hodiny trávil na autodromu, kde testoval vozy Ferrari, a v kondici se udržoval jízdou na kole po okolních kopcích. V noci pak byl ideálním místem hotelový bar, v němž se shlukovali závodníci, bohatí kupci aut, novináři, různé dámy, kdovíjací blázni a jiní paraziti. Všechny je do tohoto italského města přivábil řev 12válcového motoru.
Hill se, dle vlastních slov, cítil „jako by seděl úplně na konci lavičky“. Sužoval ho komplex méněcennosti. Muži, se kterými trávil čas, byli jeho týmoví kolegové. Věděl však, že na dráze jej budou chtít porazit. Závodil na Le Mans, Nürburgringu, Monze. Na cesty si s sebou bral přehrávač a své oblíbené nahrávky Beethovena a Vivaldiho.
Ferrariho inženýři se naučili toho uzavřeného Američana respektovat. Byl šikovným technikem a začal pochytávat italštinu, což mu získalo přízeň mechaniků. Rozuměl limitům svého vozu i svých schopností dostatečně intimně na to, aby jich dosáhl a přitom měl vše pod kontrolou.
V určitých směrech se Hill do Itálie hodil víc než do Ameriky. V Evropě byli závodní jezdci respektovanými profesionály. Nebyl to koníček, ale povolání, navíc pro vzdělané muže, kteří večeřeli v obleku. Od operních pěvců a univerzitních profesorů je ale odlišovala jedna věc: neustále jim byla v patách smrt. Zdálo se, že nebezpečí smrti ostatní jezdce neznepokojovalo. Hilla však ano. Vyvinul se, slovy jednoho životopisce, v „člověka mistrovských a puntičkářských schopností, které přiživil rostoucí a téměř paranoidní strach ze smrti“.
„Hrozně rád bych z toho vyvázl netknutý,“ řekl jednou jednomu reportérovi. „Mrzáci mě hrozně děsí. Ani jako kluk jsem se nedokázal dívat na někoho, kdo byl nějak deformovaný. Nemohl jsem vidět, jak trpí. Myslím, že jsem se vždycky bál, že takhle jednou skončím.“
Hill měl vždycky oči otevřené, aby měl jistotu, že se nestane obětí chyby jiného jezdce či mechanika. S Ferrarim moc v kontaktu nebyl. Když už se ocitl v jeho kanceláři, všímal si černě orámovaných portrétů, která stály na jeho stole: de Portago, Musso, Hawthorn. Šampióni a mučedníci. Hill cítil mezi sebou a svým šéfem zvláštní napětí. Možná si navzájem zcela nevěřili. Spojené státy byly Ferrariho největším obchodním trhem a Hill pro něj měl vlastní hodnotu. Mohl rostoucí populaci otevřít oči a cestu k nádheře evropského motosportu a ke kráse Ferrariho vozů. Američtí fanoušci zase čekali, jestli Hill naplní očekávaný osud Spojených států: mít svého vlastního automobilového mistra světa. Anebo skončí jen jako další černě zarámovaná fotografie na Ferrariho stole?
Sezónu roku 1958 otevřel Hill vítězstvím na 12hodinovce v Sebringu a 1000kilometrovém závodě v Buenos Aires. Na jaře jej pro Le Mans Ferrari spároval s belgickým válečným hrdinou Olivierem Gendebienem. Sdílet měli vůz Ferrari 250 Testa Rossa (neboli „rudá hlava“, podle červeně nabarvených hlav motoru). Žádný jiný závod nebyl tak komerčně důležitý jako právě 24hodinovka v Le Mans. Celý Ferrariho obchodní plán byl postaven na jediné věci: prokázat na závodních okruzích, že jeho auta nejsou jen krásná, ale také nejlepší a nejrychlejší na celém světě. Vítězství v Le Mans na vytrvalostní Grand Prix bylo hmatatelným důkazem.
Hill toho rána vylezl ze své zchladlé postele a uviděl na nebi dešťové mraky. Když před startem stanul v boxu mechaniků, obrátil se na svého kolegu: „Ten závod můžeme vyhrát, pokud si troufneme jet první část pomalu.“ Belgičan si vzal na starost první směnu. Hill mezitím postával v boxu, sledoval závod a kouřil. Pak přišel jeho čas za volantem. Když padla noc, dešťové mraky se otevřely. S viditelností téměř na nule rozehrál Hill jeden z nelepších výkonů v historii Le Mans. Za bušení deště předjížděl jeden vůz za druhým. Za úsvitu lemovaly dráhu havarovaná auta, jedno z nich v plamenech. Tucet jezdců bouralo, jeden nepřežil. Ferrari číslo 14 mělo slušný náskok, a jak hodiny ubíhaly, Hill se blížil k nesmrtelnosti.
Ve čtyři hodiny odpoledne, 22. června 1958, se Phil Hill stal prvním Američanem, který vyhrál Le Mans. Když jeho Ferrari míjelo šachovanou vlajku, zvedl pěst do vzduchu na znamení triumfu. Objel vítězné kolečko s Gendebienem sedícím na kapotě. Déšť ustal a davy fanoušků sledovaly vyčerpané jezdce, jak projíždějí kolem. Všichni věděli, že teď, když v Le Mans korunovali králem nejslavnějšího evropského závodu Američana, vlna amerických vozů nebude daleko.
