V roce 1951 zemřeli Hillovi oba rodiče. S dědictvím, které po nich zůstalo, se rozhodl naložit po svém. Kontaktoval newyorkského distributora vozů Ferrari Luigiho Chinettiho, který mu udělal nabídku: vůz Ferrari 212 Export za 6500 dolarů. Cena za tuhle ojetinu byla třikrát vyšší, než co by Hill dal za nový Ford, navíc měl vůz pošramocenou minulost. Toho jara s ním závodník jménem LaRivière najel do drátěného oplocení, které mu useklo hlavu. Promáčklou kapotu vozu mechanici prostě vyklepali kladivem. Enzo Ferrari potřeboval peníze z prodeje. A tak se Hill začal na závodech objevovat ve svém italském voze. Odhadoval, že to bylo třetí nebo čtvrté Ferrari, které kdy najelo na kalifornský asfalt.
Za dva roky už Hill závodil na mezinárodních akcích po boku svých idolů a zjistil, že se s nimi může měřit. Tyhle závody mu ale otevřely oči a on spatřil jiný svět. Při závodě v Argentině viděl jezdce, který se z vraku svého Aston Martinu vyplazil celý v plamenech. Uhořel přímo před Hillovými zraky. Na Le Mans závodil Hill poprvé v roce 1953 ve voze Osca. Pár dnů poté se účastnil pohřbu amerického jezdce Toma Cola.
Závodní okruhy byly místem pro tvrďáky, jako třeba Alberto Ascari, který byl protivný i na vlastního syna, proto, aby chlapci nechyběl, až se zabije při nějaké nehodě. Ta poté skutečně přišla, ve Ferrari při závodu v Monze. A pak tu byl Francouz Jean Behra, který při nehodě přišel o ucho a v příhodných chvílích si to umělé, co potom nosil, rád pro legraci sundával.
Stres si na Hillovi vybral svou daň. Před závody trpěl záchvaty úzkosti. Když vykouřil svou poslední předzávodní cigaretu, třásl se a svaly mu škubaly. Žaludek měl tak podrážděný, že mohl jíst jen dětské příkrmy. I přesto, že vyhrál, trápily ho deprese. Proč takhle riskoval svůj život? Nebyl prototypem divokého amerického závodníka. Byl ze společensky prominentní rodiny. Uměl francouzsky a miloval Beethovenovu hudbu. A přesto ho cosi nutilo závodit.
Pak si jednou nechal zrentgenovat žaludek. Jeho doktor si snímky prohlédl a upozornil na nebezpečí žaludečního vředu. Hill tedy ve 26 letech skončil se závoděním. Měsíce ubíhaly.
Jednoho podzimního dne roku 1954 dostal Hill dopis od texaského ropného magnáta Allena Guibersona. Blížil se mexický silniční závod Carrera Panamericana a Guiberson sháněl žokeje pro své drahé koně. V obálce, kterou Hill obdržel, byla fotka 4,5litrového Ferrari se žraločí ploutví na zadní kapotě. Guiberson připsal jen čtyři slova: „Garantuji, že nezpůsobuje vředy.“
Trasa závodu vedla po Panamerické dálnici od hranic Guatemaly až po Rio Grande. Byla rozdělena na několik úseků. Celkem pět dní, 3070 km. „Jedete tak rychle, jak si myslíte, že to jde. A pak najednou jedete ještě rychleji,“ řekl o jízdě na tomto závodu jezdec Chuck Stevenson. V závodě, který si vyžádal sedm životů, dojel Hill jako druhý. Mexičané mu dali přezdívku: El Batallador, bojovník. Někdy tehdy jej překvapil telefonát od pana Ferrariho. Netrvalo dlouho a Hill se ocitl ve vlaku mířícím na jih na Italskou Riviéru. Do Modeny.
