Na začátku šedesátých let Ferrari zjistil, že mu chybí talentovaní jezdci. Byl tu ovšem jeden mladý pilot, který se dožadoval své příležitosti. Pobýval v Modeně a jejím okolí už pár let, účastnil se menších závodů a pracoval jako testovací jezdec. Byl v této části světa raritou, neboť to byl Američan. A tento Američan se pokaždé, když někdo z týmu zemřel, posouval v žebříčku Ferrariho pilotů, až se najednou ocitl na jeho špici.
A pak to přišlo. „Jak by se Vám líbilo jet za můj tým na Le Mans?“ Sen i noční můra vyřčená v jediné větě. Z úst Enza Ferrariho, ale francouzsky. Muž, který před ním seděl – jmenoval se Phil Hill, ze Santa Monica v Kalifornii –, neuměl italsky, francouzsky ano. Seděli naproti sobě, každý na jedné straně rozměrného stolu. Hill byl menší než Ferrari. Měřil asi 178 centimetrů, tělo měl silné a šlachovité, paže krátké, ale svalnaté. Bylo mu 28 let, ovšem s krátkými vlasy, jemnou pletí a plachýma hnědýma očima vypadal mladší.
Jeho odpověď na Ferrariho otázku zněla ano. Rád pojede Le Mans. Ferrari přesto cítil v jeho hlase nerozhodnost. „Co si myslíte o našem hlavním muži?“ zeptal se Ferrari. Narážel na Umberta Maglioliho, italského jezdce, který před pár týdny porazil Hilla na jednom mexickém silničním závodu. Hill v něm dojel druhý. „Ah, myslím, že je docela v pohodě,“ odvětil Hill a snažil se, aby to vyznělo nadšeně. „Dobře. Hodlám vás totiž v Le Mans posadit do jednoho auta jako partnery. Co vy na to?“ „Aha. Jo, to by bylo skvělé. To by bylo fajn. Těším se na to.“
Nebyla to samozřejmě jen nabídka zajet jedno Le Mans. Byla to nabídka přidat se k Ferrariho stáji. A byla přijata. „Dobrá,“ prohlásil Ferrari. „Pojďte. Ukážu Vám ta skvělá auta, která budete řídit.“ Phil Hill následoval svého nového šéfa do závodní dílny. Místo ve Ferrariho týmu bylo pro Američany nezmapovaným územím. Hill byl prvním průzkumníkem.
Phil Hill se narodil 20. dubna 1927 do bohaté rodiny. Vyrůstal v Santa Monica a jako dítě neměl se svými rodiči příliš vřelý vztah. Společensky byl trochu zvláštní. Byl stydlivý, uzavřený a nešly mu sporty. Ostatní děti se mu smály, když neomaleně švihal baseballovou raketou. Toho jejich hihňání se bál. Místo toho, aby si s nimi hrál, se radši sám potuloval po smetištích a zkoumal rezavějící hromady. V šesti letech dokázal letmým pohledem určit každý model auta.
Když mu bylo dvanáct, jeho tetička mu koupila první auto. Byl to starý Model T za 40 dolarů a tetin majordomus mu pomohl repasovat motor. Hill byl moc mladý na to, aby mohl jezdit na veřejných silnicích, ale měl naštěstí kamaráda jménem George Hearst, jehož dědeček –vydavatel William Randolph Hearst – vlastnil rodinné sídlo v Santa Monica Canyon s koňskou dráhou. Na té kluci trávili celé hodiny, klouzali do zatáček a na rovince trénovali zrychlování.
Později Hill seknul s univerzitními studii a našel si práci jako prodavač zahraničních aut u firmy Rogera Barlowa International Motors. Začal pilovat svůj dost neotesaný závodnický um. Závodil v Torrey Pines, Palm Spring či Santa Ana. Silniční závody přitahovaly pozornost zástupů diváků i jezdců z tak vzdálených míst jako Tucson nebo San Francisco. Na prašných pláních Jižní Kalifornie, daleko od poutních míst motorismu jako byly Le Mans a Monza, stvořila skupina talentovaných mladíků závodní scénu v evropském stylu. Podobně jako se Carroll Shelby stal šampiónem amerického jihu a středozápadu, Hill vyhrával jeden závod za druhým podél západního pobřeží. Hltal každou knihu o svých hrdinech – evropských závodních esech.
