Úmrtnost při závodech rozpoutala po celé Evropě ohnivou debatu mezi sportovci, žurnalisty, moralisty i politiky. Jeden odhad uváděl každoroční 25% úmrtnost mezi závodníky – jeden ze čtyř jezdců mohl na začátku své sezóny očekávat, že se jejího konce nedožije. Po každé tragédii následovala pochmurná likvidace škod a série fotografií novin zachycující plačící matky a krásné vdovy v černých šatech. Jak vlastně odměňovat tyto sportovce, kteří v honbě za slávou neváhali pokládat oběť nejvyšší?
Jezdci hovořili o smyslnosti prožitku rychlosti, o tom, jak se celoživotní zkušenost dá nakupit do jediného kola na okruhu. Byla to výzva pro vlastní duši: ovládnout své auto znamenalo ovládnout sám sebe. Jeden příběh – a většina lidí ho měla za pravdivý – vyprávěl o závodníkovi, kterého vytáhli z vraku auta s oběma nohama zlomenýma, přeraženým kotníkem i nosem, rozdrcenými žebry i třemi obratli. Přesto žil, jeho pulz i tlak krve zcela v normě. Když už člověk šel tak hluboko do sebe, bylo možné vycouvat? Spisovatel Ken Purdy kdysi řekl zhruba to, že skončit je samo o sobě druhem sebevraždy. „Jen ti, kdo se nehýbají, neumírají,“ prohlásil po de Portagově smrti francouzský jezdec Jean Behra. „Ale nejsou tedy už dávno mrtví?“ Sám Behra zemřel při nehodě ve svém Porsche na berlínské GP 1. srpna 1959, když byl katapultován ze sedadla. Jeden svědek popsal jeho poslední vteřiny následovně: „Na okamžik jej bylo vidět ve vzduchu. Měl roztažené ruce, jako by se pokoušel létat.“
A co ohledně vozů samotných? Podkopávala vůle dosáhnout pokroku a stále vyšší rychlosti sama sebe? Každý rok inženýři dolovali z motorů větší a větší výkon, zatímco se váha vozů snižovala. Výsledkem byla auta tak rychlá, že i ta nejmenší chyba či nepředvídatelná proměnná mohla mít fatální následky. A samotná myšlenka bezpečnosti, třeba obyčejné bezpečnostní pásy, byla považována za nehodnou pravého muže.
„Moderní závodní auta připomínají býky z plemene Miura,“ prohlašoval bývalý závodník Piero Taruffi v článku nazvaném „Zastavte nás, než znovu zabijeme!“, který vyšel v Saturday Evening Post. „Proměnila se v bestie, které jsou až příliš mocné. Závodní vozy musejí být přešlechtěna na bezpečnější rychlost.“ Italský deník Corriere della Sera zase uvedl, že pro řízení těchto vozů bylo potřeba, „aby závodníci dosahovali téměř nadlidských kvalit“.
Přestože jezdci umírali i v jiných týmech, nikde se neumíralo tolik jako u Enza Ferrariho. Dokonce i Vatikán na Ferrariho veřejně zaútočil ve svém oficiálním deníku l’Osservatore Romano, kde ho nazval „průmyslníkem, jenž se stal novodobým bohem Saturnem požírajícím vlastním syny. Jak to bylo v mýtu, tak se děje i v realitě.“
Ferrari veřejně ohlašoval svůj bezbřehý smutek nad smrtí každého pilota své stáje. Pamatoval si, jak si s nimi naposledy podal ruku. V továrně prý okruh jeho nejbližších spolupracovníků viděl jeho vnitřní boj, jak se snažil vzpamatovat se z každé tragédie a udržet si svou veřejnou persónu. Ferrariho kritici však měli své vlastní argumenty. Říkali, že ovládal své jezdce jako marionety, přičemž škubal za nitky jejich vlastního talentu a pýchy. Říkali, že ve svých závodnících podněcoval vzájemnou rivalitu, jež by je nutila jezdit rychleji. „Nechtěl bych být v situaci těch kluků,“ nechal se slyšet jezdecký veterán Harry Schell v roce 1959. „Když jezdíte pro Ferrariho, pak míříte jen do jednoho místa: do té malé krabice pod zem.“ Ironicky, Schell zemřel za volantem Cooperu na okruhu Silverstone zhruba rok poté, co pronesl tato slova.
Nikdo se nedohadoval o tom, že Ferrariho vozy byly opravdu méně bezpečné než ostatní. Naopak. Ani Ferrari, ani jeho inženýři nikdy nedělali kompromisy. Když byl Ferrari v roce 1958 tázán na původ své mánie, své obsese vítězstvím, odpověděl: „Všechno, co jsem kdy udělal, jsem udělal zřejmě proto, že to nedokážu udělat hůře… Jednoho dne chci vyrobit auto, které bude nejrychlejší ze všech, a poté budu moct v klidu umřít.“
Později Ferrari ve svých memoárech napsal: „Nezdá se mi, že bych kdy spáchal něco špatného. Ano, jsem klidný, i když nejsem nevzrušený a jsem strašně nedokonalý. Nikdy jsem se nekál. Často jsem cítil lítost, ale nikdy jsem se nekál. Je to dobře? Nemám strach. Cítím se osamělý po tolika strašných událostech. A skoro cítím vinu, že jsem přežil.“
