„Byl jsem zkrátka jen mladým mužem polapeným v nebezpečném zaměstnání, který potřeboval jít dál. Pokud si chcete představit, jaké to je, běžte si promluvit s nějakým válečným veteránem o tom, jak se mu podařilo jít dál tváří v tvář smrti. A jestli si myslíte, že být válečný veterán a vášnivý závodní jezdec jsou dvě zcela odlišné věci, protože jezdec může přece se závoděním kdykoliv seknout, pak asi zcela nechápete, jaké to je, dělat něco vášnivě.“
–PHIL HILL, 2004
Po Dinově smrti v roce 1956 začala továrnu Enza Ferrariho sužovat vlna tragédií. Někteří to nazývali „zlou kletbou.“ Jiní to hodnotili poněkud přízemněji, a nemilosrdněji. Tyto potíže začaly 12. května 1957 na Mille Miglia, závodě dlouhém přes 1600 km, vedoucím po veřejných cestách z Brescie do Říma a zpět. Po délce trasy se sešlo asi 10 milionů diváků, kteří tvořili živou bariéru po obou stranách silnice. Před zahájením závodu shrnul Ferrari tuto svou oblíbenou událost jednomu reportérovi: „Je to závod národa. Člověk by řekl, že se oči celé Itálie upínají na kousek asfaltu někde po trase Mille Miglia. V den závodu cítím, že je můj život užitečný.“
Chvíli před rozedněním se pod obloukovými lampami v Brescii sešly tisíce lidí, aby se podívaly na sportovní vozy vyrážející ze startovní rampy. Jako obvykle zvítězilo Ferrari, ovšem výhru brzy zastínily zprávy o tragédii, jež se rychle rozšířily od Tokia po New York. Závodní jezdec Alfonso de Portago, španělský markýz, se ve svém Ferrari 335 řítil téměř maximální rychlostí přes vesničku Guidizzolo, když tu jeho vozu praskla pneumatika. Jeho Ferrari přeseklo telefonní sloup, vřítilo se do davu přihlížejících a skončilo v příkopu. Dvanáct lidí zahynulo a mnoho jich bylo zraněno. De Portago byl navíc slavný, čímž byl příběh o jeho nehodě o to více šokující. Byl to šlechtic, mezinárodní celebrita, olympijský závodník na bobu a ženatý milenec jak herečky Lindy Christianové, tak i modelky a módní ikony Dorian Leighové. Byl osobností tak romantickou a tajemnou, že jím byl fascinován i sám Ferrari, který jej popsal jako „skvostného surovce“. V místě nehody našli de Portaga hned dvakrát. Jeho tělo bylo roztrženo ve dví.
Ferrari rutinně četl denně sedm či osm různých novin. Zhrozil se, kolik jedu z nich na něj po tragédii vystříklo. Titulky byly nemilosrdné: „Už naposledy!“ „Zrušte Mille Miglia!“ „Dost bylo těch absurdních závodů plných sebevražd a masakrů!“ Mille Miglia, jenž se po třicet let těšil pozici italské nejmilovanější sportovní události, se už pak nikdy neuskutečnil. A byl to právě „kouzelník z Maranella“, kdo musel nést tíhu vinu. Noviny mu to naservírovaly jasně: „Enzo Ferrari, narozen v Modeně 20. února 1898, bydliště tamtéž, je obviněn ze zabití a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti…“ V obvinění se tvrdilo, že Ferrari pro svá auta použil pneumatiky Englebert, které nebyly uzpůsobeny pro rychlost, jakou mohly vozy vyvinout. Byl shledán nevinným, ovšem stín onoho obvinění nad ním visel ještě po sedm let.
Když začala soudní líčení, Ferrari se sám obhajoval. Byl zapáleným vlastencem a svůj život zasvětil vyhrávání závodů pro slávu Itálie. Cítil se svou zemí zrazen. „Proč bych měl pokračovat v něčem, za což jsem si vysloužil jen nálepku vraha?“ ptal se. Vyhrožoval, že se vším skončí, ale ve skutečnosti se ke svému dílu nemohl obrátit zády.
Než přišla sezóna 1958, představil nový závodní vůz: Dino Formule 1. V jeho kapotě se skrýval onen šestiválcový motor, který se zrodil u smrtelné postele Dina Ferrariho. Stejně jako Dino byl i vůz nesoucí jeho jméno předurčen ke slávě a smrti.
Šestého června 1958 zemřel za volantem Dina Luigi Musso na okruhu v Remeši během GP Francie. Třetího srpna 1958 jej následoval Brit Peter Collins rovněž ve voze Dino na okruhu Nürburgring během německé GP. Na marocké Grand Prix při posledním závodě sezóny 1958 získal jezdec stáje Ferrari Mike Hawthorn ve voze Dino druhé místo, což mu vyneslo dostatek bodů k zisku titulu mistra světa. Bylo to, jako by Ferrari oživil svého syna a proměnil ho v mistrovský stroj. Za pár týdnů bylo Hawthornovo mrtvé tělo nalezeno v troskách Jaguára vedle mokré silnice na okraji Londýna. Z původních sedmi členů Jarního týmu zůstali již jen dva.
