Starý kontinent však Henrymu II nabídl ještě i něco víc než jen nový trh. Už jeho otec Edsel byl Evropou prudce zasažen a otevřel jí své srdce. Byla místem krásy, romantiky, fantazie. Ač si za svůj život vytrpěl dost, Edsel Ford našel v Evropě únik. Obdivoval evropskou estetiku i její luxusní automobily. Domov, který postavil pro svou rodinu v Grosse Pointe, se stal památníkem Evropy. Střešní tašky, vitrážovaná okna a většina nábytku byly evropské provenience. Hlavní schodiště, na kterém se Henry II učil chodit po schodech, si nechal jeho otec dovést přes Atlantik.
Podobně jako jeho otci, i Henrymu Evropa učarovala. V jeho případě však ne prostřednictvím aut či mistrovských uměleckých děl. Byla v tom žena. Daleko od Dearbornu, kde každý jeho pohyb a každá změna akcií Fordu podléhaly drobnohledu veřejnosti, žil Henry II tajný druhý život.
Ta dáma se jmenovala Cristina Vettore Austin, Italka, 36 let, rozvedená. Žila v Miláně a s Henrym II se potkala v Paříži. Byl tam pozván s ženou a dětmi na večírek k poctě monacké kněžny Grace. Tam zahlédl Cristinu: mimořádnou ženu se zelenýma očima, špinavě blond vlasy a postavou modelky. Toho večera se bavila v kruhu Evropské smetánky. Henry II přesunul lístek označující její místo u stolu tak, aby seděla vedle něj. Mluvila anglicky s okouzlujícím italským přízvukem.
Brzy nato začal Henry II svou italskou milou hojně navštěvovat – jednou v Paříži, podruhé v Ženevě. Zařídil ji byt na ulici Park Avenue, číslo 530, na jihozápadním rohu ulice 61st Street na Manhattanu naproti jeho apartmánu v hotelu Regency. Na jeho nové jachtě Santa Maria se plavili po Středozemním moři. Kdosi, kdo Cristinu zahlédl, se nechal slyšet že „v bikinách vypadala lépe než kdokoliv, koho jsem kdy viděl“.
Čím častěji ji Henry II vídal, tím víc se obával následků své aféry. Byl ženatý 21 let, měl tři děti. A reputaci. Nejen, že měl milenku, ale navíc to ještě byla cizinka. Společnost měla svá pravidla – a v ohledech morálky patřil rok 1963 stále do 50. let. Člověk mohl spát s vdanou ženou, ale rozhodně to nemohl nikde vykládat. Nemohl se míchat do nepatřičných kruhů a nemohl nosit kravatu širší než pět centimetrů. Rozvod byl proti pravidlům. Porušit pravidla bylo pro muže, který vlastnil druhou největší společnost na světě, hodně riskantní.
Henry II začal objevovat onu hranici, která oddělovala jeho osobní já od jeho veřejného já. V Dearbornu byl panem Fordem. V Evropě mohl být Henrym. Poprvé od roku 1945, kdy převzal řízení Ford Motor Company, se stalo, že zájmy těchto dvou persón nebyly totožné.
„Mám svoji firmu,“ řekl jednoho večera, když se svojí milenkou probíral svatbu. „Jsi tady ty a je tady Anne, ale ve skutečnosti jsem ženatý se svou společností. To je jediný vztah v mém životě, kterého se nikdy nevzdám.“
Během léta 1963 chodili kolem pana Forda jeho zaměstnanci po špičkách. Zdál se čím dál podrážděnější. Lahve skotské se v jeho přítomnosti rychle vyprazdňovaly. Jednoho dne seděl Henry II na schůzce výkonných představitelů společnosti v Dearbornu a poslouchal Iacoccu, jak představuje svoji vizi nového sportovního modelu. Byla to Iacoccova srdcovka, projekt Mustang. „S tím na mě nechoď, Lee,“ ozval se Henry II náhle. „Prostě o tom přede mnou nemluv.“ Chvíli bylo ticho. Pak se Henry II ozval znovu: „Odcházím.“ Vstal, odešel z místnosti a zamířil rovnou do nemocnice. Doktoři oznámili, že má mononukleózu, ovšem nesly se zvěsti, že je pan Ford na pokraji nervového zhroucení.
Pro Henryho II byl úspěch v Evropě kritický. Právě tam hodlal vytvořit odkaz, který po něm zůstane. Mezitím se však v bulvárních sloupcích začaly objevovat nekonkrétní zkazky o ženatém americkém průmyslníkovi a jeho tajné milence. Byznys a osobní život. Evropa a Amerika. Henrymu II začalo docházet, že jeho dva světy spějí ke kolizi.
„Byl jako časovaná bomba,“ vzpomínal později jeden podřízený. „Skoro jste slyšeli, jak tiká.“