V létě roku 1963, rok poté, co Ford Motor Company odstoupila od Bezpečnostní rezoluce, se díky závodním jezdcům změnily okruhy napříč celými Spojenými státy v jednu velkou reklamní plochu pro vozy Ford. Do Dearbornu přicházelo čím dál víc zpráv od dealerů a auta se z výstavních místností valila na silnici v ohromujícím tempu. Ekonomika byla na vzestupu, a tak se Američanů zmocnila horečka nákupů aut, která se svou prudkostí blížila rekordům z roku 1955.
Každou neděli získávaly Fordy i Shelbyho Cobry další a další trofeje. A každé pondělí pozoroval Iacocca čísla z prodejů stoupat výš a výš. Na konci léta otiskly New York Times článek o strmě vrůstajících tržbách Fordu. Byl hned na titulní straně. „Zvyšují vítězství v automobilových závodech prodej aut?“ stála v úvodu textu řečnická otázka. „To si tedy pište!“ Článek nazval úspěchy v závodech „okamžitě působícím a významným“ marketingovým nástrojem.
Za okny rohové pracovny Henryho II se z komínů Rouge valily mraky kouře. Henry je však neviděl, neboť v kanceláři nebyl. Mnozí vedoucí pracovníci si poslední dobou všímali, že pan Ford tráví ve Skleněném domě čím dál méně času. Pravda byla, že „Dvojka“ nyní spřádal plán mnohem ambicióznější než cokoliv, co by napadlo Leeho Iacoccu.
Jednoho sychravého červnového odpoledne dosedlo soukromé letadlo Henryho II na anglickou půdu nedaleko Londýna, v Dagenhamu, kde měl Ford svou továrnu. Když jej ohledně této návštěvy oslovil reportér, Henry II odvětil: „Přijel jsem do Evropy, abych se podíval, co se rodí z našich investic, které mezi lety 1960 a 1964 dosáhly 800 milionů dolarů.“ Následován doprovodem členů firemní rady zmizel Henry II v ohnivém chřtánu Dagenhamu, který byl pro Evropu právě tím, co byl Rouge pro Ameriku: industriální metropolí, největší továrnou na kontinentu. Jeho čerň chrlící komíny čněly vysoko nad řekou Temží, zhruba 13 kilometrů od Londýna. Henry II si pamatoval, jak se jako jedenáctiletý chlapec v roce 1928 díval na to samé místo, ale viděl jen pustá bahniska, kde jeho otec Edsel právě ceremoniální lopatou zahájil práce na „novém Detroitu Evropy.“ Nyní, 34 let nato, byla továrna již zmodernizovaná a rozšířená. Každý den v ní 170 obrovitých lisů proměňovalo 600 tun plátového kovu v kapoty aut. Z výrobních linek každých 24 hodin sjíždělo zhruba 1 200 vozů Ford Cortina. Ty pak putovaly do haly s umělým deštěm, kde se kontrolovaly praskliny v plášti, předtím, než byly rozeslány k dealerům po celé Evropě.
Dvanáct set aut za den. Ohromující číslo, ovšem Henry II věděl, že to není dost. Předpokládalo se, že v Evropě brzy dojde k ohromnému vzedmutí poptávky po automobilech. Na rozdíl od Spojených států si Evropa prošla všemi fázemi druhé světové války a ekonomiky i infrastruktury zdejších států byly v dezolátním stavu. Teď ale starý kontinent začal Ameriku dohánět. To, co se dělo ve Spojených státech v padesátých letech, přišlo do Evropy v letech šedesátých. Nastoupila zde střední třída a vše, co s ní souviselo. Boom ekonomiky měl brzy podnítit hlad po automobilech mezi závratnou masou lidí, z nichž mnoho nikdy předtím auto nevlastnilo.
Toho léta dohlížel Henry II na nejambicióznější projekt v historii své rodinné firmy. A ten se měl téměř celý odehrávat v Evropě. Továrna v Halewoodu na okraji Liverpoolu se měla rozběhnout v říjnu a zaměstnat 11 tisíc dělníků. U Dagenhamu vyrostla nová slévárna s elektrárnou, která byla tak silná, že mohla elektřinou zásobit město o 160 tisících obyvatel (to by odpovídalo třeba italské Modeně).
Henry II měl vizi světa v pohybu. Automobilní průmysl přestal být sevřen hranicemi a poprvé v historii začal byznys amerických automobilek ohrožovat příliv zahraničních vozů, od drahých Jaguárů až po levné Volkswageny (říká se, že Henry II nazval Volkswagen „sračičkou“). V Evropě naopak američtí výrobci aut sváděli bezprecedentní bitvu o zákazníky. Jak Chrysler, tak i General Motors horlivě investovali na zaoceánském trhu. Henry II si přisadil – utratil stovky milionů, aby vykoupil akcie dceřiných společností Fordu v Dánsku, Nizozemí, Belgii, Itálii, Španělsku, Francii, Velké Británii a Západním Německu. Vše za jediným účelem – upevnit svou moc.
I v těch chvílích, kdy se Henry II procházel po Dagenhamu, měl v hlavě jednu vizi: vytvořit první pan-evropskou automobilní společnost, vysoce koordinovanou firmu, která bude vyrábět a prodávat cenově dostupná auta ve všech nekomunistických státech od Spojeného království až po hranice Ruska. Věděl, že se blíží den, kdy budou zisky společnosti Ford v Evropě stejně vysoké jako v Americe. A možná budou ještě větší. Musel do světa vypustit poselství: Auta od Fordu jsou ta nejlepší na světě.