„Tenhle druh lásky v mém podvědomí, který bych mohl popsat skoro sensuálně či sexuálně, je pravděpodobně tím důvodem, proč se už mnoho let nechodím dívat, jak moje auta závodí. Myslet na ně, vidět, jak se rodí a jak umírají – protože na závodech umírají vždycky, i když zvítězí. Neunesl bych to.“
Jednoho zimního dne na začátku roku 1961 se hlouček novinářů shromáždil na prostranství Ferrariho továrny, aby byl přítomen odhalení nové flotily závodních vozů. Skupina popocházela po dláždění a hodnotila Ferrariho nové stroje. Ferrari osobně se dostavil v pravý čas. Jeho tiskové konference byly zvláštní událostí. Zůstával při nich vždy odměřený, přestože dobře věděl, kolik moci tihle pisálci mají. O svých nových autech řekl, v sobě snoubí jeho odvěkou filozofii – tedy důležitost čisté koňské síly – s nejnovějšími technickými inovacemi. „Chci stvořit auto, které pojede nejvyšší možnou rychlostí, bude vážit co nejméně, bude mít nejmenší spotřebu a jehož všechny části budou stejně odolné,“ prohlásil Ferrari.
Poslední tři roky znamenaly v technologii závodních aut takový skok kupředu, jaký neměl obdoby. Stroj, který dosud stále připomínal své předválečné předky, se proměnil ve sci-fi střelu. Nový byl koncept aerodynamiky. Designéři začali měnit tvar aut, aby snadněji prorážela vzduch. Kotoučové brzdy, vyvinuté v Anglii, umožnily jezdcům vyčkat až do poslední vteřiny předtím, než museli zpomalit do zatáčky. Britské revoluční vozy Cooper Formule 1 prokázaly efektivnost umístění motoru za kokpitem. Zadní motor dovolil návrhářům ukrojit z vozu pár kil zjednodušením hnací soustavy, snížit těžiště na úroveň jen pár centimetrů nad zemí a udržet váhu motoru přímo nad hnacími koly. Všechny tyto změny posloužily k tomu, aby řidič dostal víc prostoru ukázat své kvality. Ferrari na žádné z těchto inovací neměl zásluhu. Pokud by se ovšem propojily s úžasným výkonem jeho motorů, přinesly by tyto nové technologie stáji Ferrari bezprecedentní dominanci.
Brzy v roce 1961 Phil Hill pochopil, že vozy Ferrari rozhodně nebudou prohrávat. Začal sbírat síly. Uvnitř týmu se brzy rozhoří intenzivní bitka o vítězství. V té době nemohl vědět, že nadcházející sezóna zanedlouho nabere překvapivý obrat. Že základy Ferrariho impéria brzy popukají.
Co se závodů týče, Hill vyhrál v březnu v Sebringu, v červnu v Le Mans. Ferrariho auta se umístila na prvním, druhém i třetím místě. Jejich nejbližší konkurent, Maserati, dokončil závod o 296 km pozadu. Za poslední čtyři roky získalo Ferrari korunu Le Mans hned třikrát. Hill měl pro vytrvalostní závody skvělé předpoklady – jeho zuřivá soutěživost se doplňovala se skvělým mechanickým chápáním.
Ve Formuli 1 byla však situace poněkud komplikovanější. Nový vůz Dino F1 byl krvavě rudý, s motorem vzadu, přední část měla dvojitý přívod vzduchu a připomínala rozevřené žraločí čelisti. Za to si vysloužil přezdívku „žraločí čumák“. Tohle Dino mělo dovézt jednoho svého řidiče na post mistra světa, ovšem v týmu byli hned dva vrchní jezdci, kteří si byli ve svých schopnostech rovnocenní: Hill a hrabě Wolfgang Von Trips. Bude to souboj jeden na jednoho, přesně, jak to měl Ferrari rád.
„Hrabě Bouračka“, nejoslavovanější sportovec Západního Německa, byl přátelským třiatřicetiletým mužem, jenž byl díky své pohlednosti a schopnosti mluvit čtyřmi jazyky neoficiálním velvyslancem motosportu. Neměl Hillův technický talent, disponoval však darem přirozeného instinktu a naprostým obdivem k nádheře závodění. V květnu Von Trips vyhrál nizozemskou GP za volantem Dina. Na pódiu stál vedle Hilla, který dojel druhý. Obklopen davy fanoušků a fotografů, modrooký hrabě přitáhl Hilla k sobě a přehodil vítězný věnec přes ně oba v gestu soudržnosti.
Ti dva byli přátelé. Jak ale sezóna postupovala, za jejich úsměvy se začaly skrývat zatnuté zuby. Titul mistra Formule 1 ještě nevyhrál žádný Američan. Ani žádný Němec. V továrně, skryto za oponou, bylo napětí téměř nesnesitelné. Hill byl mistrem rychlosti. Von Trips byl zase ochoten obětovat všechno.
