Toho léta poprvé otevřela mainstreamová Amerika svoje srdce evropské závodní scéně. Hill se těšil reputaci domácího hrdiny, závodníka světové třídy, ale i muže hlubokých myšlenek, intelektuála. Jeho čtyřiatřicetiletý obličej, nyní již poněkud vrásčitý s hlubokými kruhy pod očima, se objevoval v nespočtu novin a magazínů. Los Angeles Times nazval hocha, který neuměl baseball, „Mickeym Mantlem ve Ferrari“. Esquire přidal: „je zosobněním odhodlání, hrůzy a odvahy“. Newsweek si dal jeho fotku na obálku a v příběhu o něm citoval Enza Ferrariho: „Samozřejmě, že mám o svoje jezdce starost. Pokaždé, když jim podávám ruku a předávám jim auto, říkám si: Uvidím je ještě někdy?“
Sezóna dospěla ke svému vyvrcholení v jediném závodě, italské GP v Monze. Hillovi i Von Tripsovi stačilo tohle jediné vítězství, aby pro sebe získali titul. Den před závodem při tréninkových jízdách stál v boxu mechaniků i Enzo Ferrari. Objevoval se na veřejnosti pokaždé den před italskou Grand Prix. Toho roku to bylo jedno z málo jeho veřejných vystoupení a způsobilo rozruch. Na závod samozřejmě Ferrari nezůstane.
Nervy Phila Hilla byly napnuté k prasknutí. Rozmlouval s mechaniky o čelním skle svého vozu. Bylo podle něj navržené dost uboze. Dino nebylo dokonalé. Přerušil ho Ferrariho naštvaný výštěk: „Možná bys měl prostě jen trochu víc tlačit na plyn!“
V neděli odpoledne, 10. září 1961, stál Hill za boxy již ve své helmě a pomocník mu lil za límec kombinézy vodu z kanystru. Chladná voda Hilla zklidňovala. Raději začínal závod úplně promočený. Tisícihlavý zástup se tísnil okolo okruhu a čekal na začátek závodu. Pro Itálii to byl svátek – pilot ze stáje Ferrari bude možná brzy korunován mistrem světa, navíc před domácím publikem. Kolem okruhu přidělávali televizní kamery. Tenhle závod bude jedním z prvních, které budou odvysílány v televizi.
Von Trips se do svého Dina usadil ve stříbrné helmě na počest Západního Německa. Okruh v Monze nepatřil mezi jeho oblíbené. Boural tady a málem to nepřežil. Dvakrát. Při kvalifikacích získal startovní postavení. Hill i zbytek jezdců se usazovali v autech. Motory se rozběhly, jezdci si zašpuntovali uši a nasadili brýle, ruce položili na pulzující volanty. Enzo Ferrari zaujal místo před svou televizí.
Zavlála italská vlajka a smečka rudých, zelených a stříbrných vozů vystřelila kupředu. Nabíraly rychlost a mířily k první zatáčce, Curva Grande, pak přes druhou zatáčku na rovinku. Hill začal zostra. Z druhé řady vystřelil rovnou do vedení. Von Trips se držel za ním a bojoval o své místo s horkokrevným mladým Skotem Jimmym Clarkem v zeleném Lotusu. Hnali se po okruhu – Hill v čele, za ním sváděli duel o každý metr Von Trips a Clark – přes nebezpečné náspy, kolem boxů a najížděli do druhého kola. Smečka najela na rovinku a mířila do nejostřejší zatáčky: 180stupňové Parabolica, rozmáchlého oblouku pro druhý převod. Hill podřadil a najel do ní. Von Trips a Clark jej následovali. Von Trips najížděl do zákrutu v rychlosti přes 160 km/h, stejně jako Clark. Kola jejich vozů se dotkla. Von Tripsovo Ferrari se vymklo kontrole a narazila do vnitřního hrazení. Přelétlo přes jeden a půl metru vysoký travnatý násep a rotujíc jako vrtule helikoptéry pokosilo dav diváků stojící za drátěným plotem, než se převalilo zpět na vozovku.
Co se vlastně stalo? Zmatek v řadách diváků zahalil kouř. Vlajkonoš přiběhl na místo, aby ostatním vozům signalizoval výstrahu. Závod pokračoval. O čtyřicet jedna kol později projel Hill finišem a zavlála šachovaná vlajka. Věděl, že se stala nehoda, a měl dobrou představu o tom, komu. Po celou dobu závodu však nespustil oči z vozovky před sebou. Zajel do boxu a všiml si technického ředitele Carla Chitiho. „Co Trips?“ zeptal se Hill. „Je mrtvý?“ Chitiho tvář byla vážná. „Tak pojď,“ odvětil stroze. „Čeká tě vyhlášení.“