Ráno po závodu v jednom milánském hotelu kousek od autodromu sešel Hill po schodech do vestibulu jako nový mistr světa. Uviděl dav tísnící se před jedinou hotelovou televizí. Sledovali záznam z Von Tripsovy nehody, který televize přehrávaly pořád dokola. Lidé lapali po dechu, když sledovali snímky jezdeckého esa, jak je odnášen na nosítkách a ruce mu bezvládně visí. Hlas italského komentátora zasténal. Hrabě Wolfgang Von Trips zahynul spolu se čtrnácti diváky.
Hill si našel volné místo a posadil se. Zahlédl jej jeden kamarád. „Sekneš s tím, Phile?“ zeptal se. „Já nevím,“ odvětil Hill. „Ještě jsem se nerozhodl.“ Po chvilce mlčení začal filozofovat. „Koneckonců, jednou umřeme všichni. Není to milé, že Von Trips alespoň zemřel při něčem, co miloval? Nečekaně, bezbolestně. Myslím, že než přestat závodit, raději by umřel, ne?“ řekl. „A co teda budeš dělat?“ Hill chvíli přemýšlel. „Až budu závodění milovat o něco méně, budu si víc vážit života a budu méně ochotný jej riskovat.“
Enzo Ferrari zůstal zavřený za dveřmi továrny v Maranellu. I on viděl celou nehodu v televizi, a když přišla ona neblahá zpráva – hlas smutečního zvonu – začal se připravovat na důsledky. Na titulní straně Corriere della Sera čněl titulek: „Patnáct mrtvých po tragédii v Monze. Na autodromu začalo vyšetřování“.
V minulosti byly smrtelné nehody záhadami, jejichž proměnné nebyly nikdy zcela pochopeny. Dějí se přece tak náhle a tak prudce, že žádní dva svědci nevypovídají to samé. Juan Manuel Fangio jednou pronesl: „Jediný člověk, který by nám mohl říct, co se opravdu stalo, je bohužel vždycky mrtev“. Tentokrát to však bylo jiné. Poslední závod hraběte Von Tripse natočily kamery. Vládní expertní komise slíbila, že najde viníka. „Ani si nedokážete představit, jaké to bylo,“ vzpomínal později Hill. „Zdálo se, že se každý v zemi na míle vyhýbá Maranellu. A Enzo Ferrari? Chodil celý den v županu a tři dny se neholil.“
Ferrari na Von Tripsově pohřbu nebyl, ačkoliv jeho žena se tam ukázala. Hill byl jedním z těch, co rakev nesli. V dešti, na střeše jeho přehřívajícího se Ferrari, projížděla rakev s Von Tripsovými ostatky jeho rodným Kolínem. Procesí smutečních hostů skrytých pod deštníky se rozprostíralo do dálky, kam jen oko dohlédne.
Nejtriumfálnější rok v historii stáje Ferrari skončil v zoufalství. Každé vítězství a každá tragédie od Dinovy smrti zvýšila napětí uvnitř továrny. A na podzim 1961 situace v Maranellu vyvrcholila. Nespokojení zaměstnanci si začali klást požadavky. Říkali, že Ferrariho manželka příliš strká nos do obchodních věcí. A byly tu i jiné záležitosti. Možná se už nedokázali vyrovnat se špatnou publicitou a s tím krveprolitím. Rozezlené hlasy uvnitř továrny nabíraly na intenzitě. Nic takového se nikdy předtím nestalo, Ferrari měl vždy poslední slovo. Teď se muži ve vedení spojovali proti němu. Nakonec jej v listopadu, dva měsíce po tragédii v Monze, opustilo osm klíčových zaměstnanců včetně závodního manažera a hlavního inženýra. Finanční guru společnosti, manažer slévárny – všichni naráz podali výpověď. Ferrari se nehodlal nikoho doprošovat, aby se vrátil. Pozval si na schůzku nižší vedení. „Zbavili jsme se generálů,“ oznámil jim. „Teď to tady musíte převzít vy, kapitáni.“
Ferrariho společnost měla potíže. Všechny zisky šly do závodění a peníze byly tuze potřeba. Při každé příležitosti byl Ferrari očerňován. V novinách, které stále svědomitě četl, jej z „kouzelníka z Maranella“ překřtili na „nestvůru z Maranella“. Žena jednoho z jeho smluvních jezdců jej nazvala zabijákem. Copak přitom nepřinesl Itálii dalšího mistra světa? Nepozvedl snad reputaci italských automobilů do výšin stratosféry? Věřil, že jej jeho země opustila a jeho vlastní lidé jej zradili, odešli ve veřejně rozmázlé „palácové vzpouře“. Starý pán zuřil. A vymyslel plán.
