Detroit, michiganské město, které ukončilo vládu uhlí a páry. Místo, kde se mísila nádhera nezměrného bohatství s bídou hodinové mzdy. V průběhu 20. století se detroitský automobilový průmysl rozrostl tak rychle, že místní žertem říkávali, že by se panorama města dalo počítat v kilometrech na hodinu. K roku 1960 prodávaly detroitské firmy přes šest miliónů aut ročně. Místní automobilový průmysl spolykal 60 % národní produkce umělé gumy a 46 % olova. Zatímco zakladatelé amerických automobilek z počátku století – Henry Ford, Ransom Olds, bratři Dodgové – museli umět navrhnout motor, dnešní automobilní byznysmeni museli umět dobře počítat. „Je to skrz naskrz niklákový byznys,“ řekl jednou viceprezident Fordu Lewis Crusoe. „Po nikláku za milión kousků dělá 100 tisíc dolarů. Pro čtvrťák by tady jednoho podřízli.“ Společnosti už nevedli ti muži, jejichž jména nesly samotné automobily. Kromě jednoho.
V Detroitu byl Henry Ford II králem. „Tahle budova se jmenuje po mně,“ říkával vždy, když někdo zpochybňoval jeho autoritu. Ikonou Detroitu se stal už ve chvíli, kdy jej 4. září 1917 v porodnici sestry poprvé zavinuly. Byl ještě batole, když byl jeho osud nadobro zpečetěn. V roce 1920, v náruči svého slavného dědy přiložil zapálenou sirku na uhlí a dřevo pece A v automobilové továrně River Rouge. V pouhých třech letech tak Henry II v oslnění blesků novinářských fotoaparátů zažehnul jiskru života v největší továrně, jakou svět kdy poznal. Své první roky trávil na rodinném sídle Grosse Pointe, izolován bohatstvím. Jeho dětství nebylo ani zdaleka normální. Jeho domov byl obehnán cementovými zdmi a střežen 24 hodin denně ochrankou, která zde ostatně trvale bydlela, aby mohla ihned zmařit jakýkoliv pokus o únos. Vedle své postýlky měl Henry II malý černý knoflík, kterým si mohl přivolat svou guvernantku v kteroukoliv noční hodinu. Na univerzitě v Yale se mu nedařilo složit zkoušku ze strojírenství. Odešel odtamtud bez diplomu, když byl přistižen, jak opisuje při závěrečné zkoušce. Když vypukla druhá světová válka, nastoupil k armádě, což se od něj ostatně očekávalo. Přidělen byl k posádce námořní základny Great Lakes Naval Station.
Během let, kdy byl Henry II pryč z domova, se Fordovo impérium, postavené na začátku století, aby vydělávalo stovky miliónů dolarů, začalo rozpadat. Rodinu sužovala nemoc, a to doslovně i obrazně. Fordovi měli temné rodinné tajemství. V 20. a 30. letech prosazoval otec Henryho II Edsel modernizaci společnosti. Orodoval za novou krev – vysokoškolsky vzdělané manažery – i za nové modely vozů, které by ztělesňovaly styl, osobnost a modernost. Henry I každý jeho nápad zavrhl. Svět kolem se měnil, ale s ním to nehnulo. „Zákazník může chtít auto jakékoliv barvy, ale jen pokud to bude černá,“ zněl jeho proslulý výrok. Společnost General Motors, která sídlila nedaleko ve Flintu, řádně tlačila na pilu, aby prosadila svůj Chevrolet jako národní americkou značku. V amerických novinách se objevovaly titulky jako: „Válka mezi Fordem a Chevroletem na spadnutí“ nebo „Bitva Fordu sChevroletem o nadvládu“. Henry I ignoroval prosby svého syna o nový model a rozhodl se souboj s Chevroletem vést za pomoci zastaralého modelu T, jehož cenu sesekal na minimum, takže vůz v přepočtu na kilogramy stál méně než trakař. V roce 1924 byly dva ze tří prodaných vozů v celých Spojených státech Fordy modely T. O dva roky později byl poměr jiných vozů k Fordům 2 ku 1. Edsel Ford snil o tom, že Chevrolet porazí a navrátí Fordu titul amerického národního vozu. Byl však bezmocný. V předvečer druhé světové války byl tržní podíl Fordu jen 22 %. Ještě před 15 lety měla společnost monopolní postavení.
Jak Henry I stárnul, byl čím dál labilnější. Do vrcholové manažerské pozice nastolil bývalého odsouzence a příznivce střelných zbraní Harryho Bennetta, jenž velmi rád prosazoval svou vůli pomocí svých pěstí. Edsela Forda Bennet trápil a ponižoval, a to klidně v přítomnosti Henryho I. Jak se firma hroutila, Edsel slábl a jeho zdraví se zhoršovalo. Trpěl častými nevolnostmi. S prací však skončit nemohl. Byl to muž naprosto oddaný, s ohromným smyslem pro povinnost. A byl tu jeho syn, na kterého musel myslet. Věděl, že pro něj musí uchránit rodinné dědictví.
