Setmělo se. Siluety vozů na trati zmizely očím diváků ve tmě, kterou občas prořízly jen paprsky ze světlometů. Zrychlující stíny se nedaly identifikovat podle tvaru či barvy, ale spíše podle zvuku výfuků. Znalé uši dokázaly rozpoznat jejich píseň: tady Iso Rivolta, tu Porsche 904, zde hřmící GT40.
Tma přidala závodu na nebezpečí. Aby se zlepšila viditelnost na Mulsanne, kmeny lemujících stromů byly nabarvené bíle, takže odrážely světlo ze světlometů. Někteří jezdci ovšem tmu preferovali. „Jakmile si na tmu zvyknete, zjistíte, že rychlá jízda v noci je daleko bezpečnější než ve dne,“ zapsal si jednou do svého deníku Bruce McLaren. „Hlavním nebezpečím na Le Mans byla malá auta, která dosahovala rychlosti maximálně tak 145 km/h, takže o nějakých 160 km/h méně než my. V noci se ale nemohlo stát, že by jejich piloti naše světla přehlédli, a tak se nám mohli rychle odklidit z cesty.“
O půlnoci si McLaren od Hilla přebral volant. Později popsal svou čtyřhodinovou směnu jako „těch nejlepších 805 km na okruhu, jaké jsem kdy urazil“.
Pro diváky nabrala tahle party na obrátkách. Už od počátku byla Le Mans více než jen motoristický závod. Když si Charles Faroux a Georges Durand ve 20. letech tenhle závod vysnili, bylo jim jasné, že pouhé sledování aut kroužících po okruhu po celých 24 hodin – a zvláště pak v noci – může diváky znudit. A tak přidali skoro cirkusový vedlejší program. Stánky a pultíky servírovaly pivo, německé klobásy, francouzské palačinky, ústřice či smažené hranolky. Bageta se šunkou: 30 centů. Fronty lidí se řadily před obřím ruským kolem, nasvíceným proti tmavému nebi, takže ho bylo vidět na míle daleko. Chlapi očima svlékali skupinky mladých Francouzek, které se promenádovali kolem módně oděné do pruhovaných dámských svetrů a úzkých kalhot přepásaných pod pasem.
Doprovodný program dodal celé party prvek kafkovské absurdity. „V jednom stanu dívky ala zaklínačky hadů zaklínaly hady, kteří vypadali jako vycpaní. Stovky lidí chodily kolem a v úžasu jim za to představení platili po jednom franku,“ popisoval onu noc jeden návštěvník. „V jiném stanu ležely ve skleněném boxu dvě holky, prý siamská dvojčata. Za pohled na ně se platil jeden frank. Každá vypadala úplně jinak!“ O pár metrů dál v dalším stanu tančily striptérky celou noc v přehlídce, která si ve vytrvalosti nezadala s tím, co se odehrávalo na trati okruhu. Do toho všeho řvaly motory a nesl se zápach výfukových plynů.
Jak noc pokročila, pole kolem okruhu se změnila na kempovací areál. Stany zmoženým divákům nabízely alespoň nějaké přístřeší. Jiní spali rovnou na zemi, jen s novinami přes obličej, či na zadních sedadlech svých aut.
Přiblížila se jedna hodina ráno a z pětapadesáti vozů jich již dvacet odstoupilo. Jim McKay od ABC dál pokračoval se svým přenosem z boxu novinářů, na bradě čerstvé strniště. „Jsme uprostřed noci,“ vyštěkl McKay do svého mikrofonu, „a lídrem závodu je favorizovaný vůz Ferrari pilotovaný Johnem Surteesem a jeho parťákem Lorenzem Bandinim, který je jedním z dvojice loňských vítězů Le Mans. Na druhém a třetím místě jedou též vozy Ferrari. Obzvláště zajímavé je ovšem auto na čtvrté pozici, Cobra s číslem 5 s jezdci Danem Gurneyem a Bobem Bondurantem ze Spojených Států. Nejen, že je tohle auto na čtvrtém celkovém místě, ale navíc je v čele třídy GT. A na pátém místě – a to je velmi zajímavý příběh – je poslední zbývající Ford pilotovaný Philem Hillem a jeho kolegou Brucem McLarenem. Tohle auto se na svou současnou pozici vypracovalo z čtyřiačtyřicátého místa! Jede rychleji než kterýkoliv jiný vůz a každým kolem zrychluje dál a dál…“
