V účtárně Ford Motor Company seděl obrýlený účetní jménem George Merwin. Zíral na svůj stůl, kde mu čile narůstala hromádka papírování. Henry II utrácel horentní sumy za závodění a byl to právě Merwin, kdo měl za úkol vše tohle vyřizovat. Sériové vozy, závodní auta typu Indy, cestovní výlohy… Jestlipak se ty investice vyplatí? Dosud společnosti rostla jen publicita. A tu účetní mohli jen těžko počítat.
Na jaře 1963 se ovšem udála zvláštní věc. Společnosti se začali ozývat v neobvyklém množství zarytí nadšenci do sportovních vozů. Všem v Dearbornu to přišlo zvláštní. Ford přece dosud nevyrobil skutečný sportovní automobil. V té době však jistý vůz zvaný Cobra válcoval všechny soupeře na závodech Amerického klubu sportovních aut. Měl motor od Fordu a postavil ho chlapík jménem Carroll Shelby. Investice Fordu do tohoto vozu byla zanedbatelná, a přesto plnila složku společnosti stohy novinových výstřižků.
Ten den, kdy Shelby prvně vešel do jeho kanceláře, měl Iacocca stále v živé paměti. Bylo to minulý rok, 1962, a představil mu ho tehdy hlavní inženýr Fordu Donald Frey. Shelby byl vysoký Texasan s přízvukem jako ze seriálu Lone Star. Fešnej bastard, v Iacoccově hantýrce. Když si podali ruce, ucítil Iacocca mozolnatou dlaň člověka, který vyráběl auta, mořil se na texaských ropných polích a závodil v těch nejtužších automobilových závodech v průběhu 50. let. Shelby se nesl jako bohatý ropný magnát, ovšem Iacocca velmi brzy zjistil, že nemá ani vindru.
Jméno Shelby nebylo Iacoccovi a Freyovi povědomé. Byli to detroitští oficíři, ne fandové do závodění. Nevěděli, že je sedmatřicetiletý Shelby slavným jezdcem, který musel se závoděním seknout kvůli zdraví. Netušili, že ho zkrátka jen opustilo štěstí. Pro Iacoccu byl jenom dalším rádoby autařem, který přišel požádat o peníze.
Shelby se do toho pustil zhurta. Pokud se spojí výkonný americký osmiválec s drobným, lehkým evropským podvozkem, bude z toho sakra pořádnej sporťák. A levně! „Tenhle nápad čučí americkejm automobilkám do obličeje a nikdo to nevidí,“ prohlásil Shelby. „Dejte mi 25 tisíc a postavím dvě auta, který to natřou i Corvettám.“ „Natřou i Corvettám?“ pomyslel si Iacocca. „Corvettám? Nesvrhnutelným králům amerických sporťáků?“
Když Shelby skončil svou dravou přednášku, byl již Iacocca o skvělosti jeho nápadu přesvědčen. Nebyla to jen ta idea samotná, ale i ten chlápek. Shelby byl zkrátka sympaťák. Mluvil nahlas, protože byl léta zvyklý přeřvávat motor, a jeho hlas dokázal dodat slovům hlubší smysl. V jeho řeči nešlo jen o peníze. Říká se, že jen geniální prodejce pozná dalšího geniálního prodejce. A teď tu na sebe hleděli Lee Iacocca a Carroll Shelby. „Dej mu ty peníze a odveď ho odsud, než někoho kousne,“ prohodil Iacocca směrem k Freyovi.
O tři měsíce později se Shelby v Dearbornu objevil znovu, tentokrát se svou první Cobrou. Podvozek měla od britské společnosti A. C. Cars, malé, finančně strádající firmy vyrábějící dvoumístné kabriolety a kolečková křesla pro invalidy. Jako motor použil Shelby novinku: Small Block Ford V8, levný, ale úžasně lehký motor s vysokým výkonem. Vůz měl nízký profil, po stranách žábrovité otvory, třpytivá drátová kola a dlouhý nos, který dával tušit, že se pod kapotou ukrývá pořádná nálož mechanických svalů. I v klidu vypadal, jako by byl neustále v pohybu. „Víš, myslím, že jsi na něco kápl,“ prohlásil inženýr Frey, když si stroj prohlížel. Faktury od Shelbyho byly přidány na hromádku na stole George Merwina.
