Carroll Shelby pocházel z východního Texasu z jednoho rozpadajícího se zapadákova jménem Leesburg s dvěmi sty obyvateli. Byl synem pošťáka, který ještě jezdil na koněm tažené kárce. Jako dítě Shelby celé hodiny vysedával před vchodovými dveřmi a pozoroval první automobilové kolony jedoucí po nově vyasfaltované silnici před jeho domem. Na první závod jej vzal táta, jenž mu říkával: „Neexistuje člověk, kterej by neměl rád alespoň nějakej druh závodění.“
První ochutnávku rychlosti nabídla Shelbymu druhá světová. Přidal se k letectvu a byl přiřazen na základnu Lackland Army Air Force Base kousek od San Antonia. Tady se naučil létat s bombardéry B-25, B-26 a později i B-29. Po válce se oženil a narodily se mu tři děti. Hledal, čím by se uživil. Zkusil rozjet byznys s náklaďáky, ale neuspěl. Pracoval tedy na ropných polích. Pak zkusil chov kuřat, ale nakonec skončil jen s dvaceti tisíci mrtvými ptáky, které mu zabil botulismus. Jednoho dne jej kamarád Ed Wilkins požádal, zda by neodjel jeden závod v autě, které Wilkins postavil. A tak to začalo.
„Závod?“ zeptal se Shelby. „Kde jako?“
„Je to závod dragsterů. Za pár dní v Grand Prairie Naval Station, mezi Dallasem a Fort Worth.“
„Takže jenom rovná dráha?“
„Jo. Čtyři sta metrů. Jsem prostě zvědavej, jak to tohle děťátko zvládne.“
„Tak to sis právě sehnal řidiče.“
Shelby toho dne zajel nejrychlejší čas. Vyhrávání se mu zamlouvalo a navíc se ocitl ve správnou dobu na správném místě. Po válce se ve Spojených státech začaly poprvé objevovat drahé evropské sporťáky a silniční závodění zažívalo renesanci. Místo na vysokorychlostních oválech soutěžili řidiči na zakroucených silničních okruzích jako v Evropě. Ve svých 29 letech se Shelby začal objevovat na závodech napříč Texasem a Oklahomou ve sportovních vozech, které vlastnili jeho přátelé. Jednoho horkého srpnového dne roku 1953 se Shelby zapomněl při práci na své farmě a málem nestihl závod na Eagle Mountain Naval Station ve Fort Worthu. Dorazil na poslední chvíli a ani si nestihl převléct pruhované farmářské lacláče. Zvítězil, ale veškerou pozornost na sebe strhlo právě jeho odění. Lacláče se staly jeho poznávací značkou.
Do Evropy se Shelby podíval poprvé v roce 1955. Vzal ho tam jeho bohatý patron Tony Parravano, třicátník s postavou bowlingového míče, který vydělal miliony na pozemcích v Jižní Kalifornii. Říkalo se o něm, že má něco s mafií. Za dva roky se po něm najednou navždy slehla zem.
„Chystám se nakoupit dalších 15 Ferrari,“ oznámil Parravano Shelbymu před jejich odjezdem do Itálie. „A chci, abyste jedno řídil. Jakékoliv z nich. Prostě si vyberte.“
Shelby se měsíc motal kolem Ferrariho továrny, zatímco Parravano vyjednával obchod. Když se Ferrari dozvěděl, že je ten Texasan jedním z nejžhavějších amerických závodních talentů, požádal ho o schůzku. Mluvil na něj italsky a jeho asistent překládal. Ferrari nabídl Shelbymu smlouvu: 50 procent z výher a pár lir navíc každý měsíc. „Můžete si vyzkoušet odřídit pár opravdových závodů sportovních vozů,“ řekl Ferrari. „Se vší úctou, pane Ferrari, mám doma tři děcka,“ odvětil Shelby. „Ve Státech si vydělám víc.“ Ferrari nevěřil svým uším. Nikdo ještě nikdy neodmítl místo v jeho týmu. „Copak jde jen o peníze?“ oponoval. „Rozjíždíte kariéru. Měl byste být poctěn, že za nás můžete jezdit.“ Shelby Ferrariho zchladil, pak se zvedl a odešel.
O dva roky později se do Evropy přece jen vydal jako člen týmu Astor Martin. Stal se tam jedním z bratrstva elitních závodních jezdců. Byl to natolik přátelský člověk, že jej zbožňovali dokonce i soupeři. A jezdil jako kometa. Jeho portrét se v roce 1957 objevil na přebalu Sports Illustrated, který jej tituloval závodním jezdcem roku.
Jednoho rána v roce 1960 se Shelby probudil s bodavou bolestí v hrudi, jako by ho někdo bodnul nožem. Byla mu diagnostikována angina pectoris, srdeční choroba, při níž je srdce nedostatečně zásobeno krví. Po několik následujících měsíců žil na nitroglycerinu. Při závodech si pod jazykem držel tabletku, která motor v jeho hrudi chránila před přehřátím. Třetího prosince 1960 odjel svůj poslední závod, Los Angeles Times-Mirror Grand Prix, kde jeho Maserati skončilo páté. Bylo mu 37 a byl zase bez práce. Zas tolik si jako závodník nevydělal – 75 tisíc dolarů byl jeho nejlepší roční zisk. Pěkné peníze, ale na důchod to rozhodně nestačilo.
Shelby měl tři děti, ex-manželku a v bance pusto. Jedné noci byl na návštěvě v Lake Tahoe jako host kasinového magnáta Williama Harraha, který byl navíc blázen do aut. Potkal tam krásnou brunetku jménem Joan. Zašli si spolu na drink. A na další. Byla nádherná a Shelby, slovy jednoho známého, „uměl ukecat listí, aby spadlo ze stromu.“ Měl takovou vizi, povídal jí, se kterou si v hlavě pohrával už nějakou dobu. „Chtěl bych vyrábět vlastní sporťáky…“
