„Jdete na důležitý fotbalový zápas, diváků je tam řekněme sto tisíc. Ale žádný z nich si vlastně nechce koupit míč. Jdete na automobilový závod a hle – všichni diváci jsou vaši potenciální zákazníci.“ –JACQUE PASSINO, ředitel závodnické divize Fordu
Bylo ráno, 24. února 1963. Pod floridskou oblohou zadekovanou těžkými bouřkovými mraky proudily tisíce mužů, žen a dětí skrz turnikety a mířily na svá sedadla na tribunách závodního okruhu Daytona International Speedway. V houfech se sem sjížděli i detroitští autaři. Benson Ford, bratr Henryho II, se od davů oddělil a usedl na své sedadlo vedle trati.
Závod Daytona 500 byl v roce 1963 první rychlostní soutěží, která následovala po veřejném odstoupení Henryho II od Bezpečnostní rezoluce. Pozornost veřejnosti i médií byla maximální. „Vypadá to, že v americkém automobilovém průmyslu vře trpká kontroverze daleko za hranicemi intenzivního konkurenčního boje,“ zněl komentář v Los Angeles Times. „Dnešní závod možná odstartuje totální válku mezi špičkami domácí automobilové produkce.“
Novináři zvědavě nakukovali pod kapoty flotily vozů Ford Galaxie 500s, které hrály barevnými závodními malůvkami a pořadovými čísly. Poprvé měli totiž šanci spatřit nový osmiválec 427 (427 kubických palců, tedy 7 kubických litrů), největší a nejvýkonnější motor, jaký kdy Ford vyrobil. Tehdy ovšem nikdo nevěděl, jak velký dopad bude 427 V8 mít na svět rychlosti a budoucnost světového automobilového průmyslu. General Motors – na veřejnosti zapřísáhlý odpůrce závodění – se rozhodl Bezpečnostní rezoluce držet. A přesto mnozí věřili tomu, že Smokey Yunick, muž, který do závodu soukromě přihlásil několik Chevroletů, měl kapsy nacpané dolary právě od GM. Byla to zkrátka jen kouřová clona. Yunick se navíc objevil se svými vlastními 7litrovými motory od Chevroletu.
Jak se blížil okamžik startu, rozrazilo mraky slunce a ohřálo daytonský betonový okruh. Tohle bylo to pravé americké závodění: oválná vysokorychlostní dráha a upravené americké sériové vozy. Dokonalý svazek sportu a průmyslu. NASCAR, přetékající penězi a získávající pro sebe čím dál větší titulky v novinách, se vyhříval ve floridském slunci.
Ford do závodu přihlásil 14 vozů, General Motors disponoval prostřednictvím soukromých týmů rovněž čtrnácti. V boji o talenty pro sebe Ford získal několik prvotřídních dobyvatelů oválných okruhů: Freda Lorenzena, Neda Jarretta či Dana Gurneye. V sestavě Chevroletu a Pontiacu figurovali A. J. Foyt, Fireball Roberts a Junior Johnson.
Ve chvíli, kdy bezpečnostní auto objíždělo okruh v čele blýskající se kolony 50 vozů, sedělo na tribuně 71 tisíc fanoušků. Na dvorcích a v garážích po celých Spojených státech si tátové a synové ladili rádio na přímý přenos. Zelená vlajka spustila burácející explozi motorů a diváci mohli konečně začít sledovat zrychlující se hromádku kovu řítící se do zatáček okruhu.
Patnáct kol, jež následovalo, nabídlo dechberoucí podívanou. Tři Fordy uháněly v čele v těsném uskupení, jejich chromované nárazníky jen pár centimetrů od sebe. Do nakloněných zatáček se řítily rychlostí přes 257 km/h. DeWayne „Drobek“ Lund, 120kilový pořízek z Jižní Karolíny byl ve vedení, když mu před poslední zatáčkou došel benzín. Jeho Ford těžce sípal a jen co se převalil přes finišovou čáru, utichl úplně. Hned za ním projela finišem čtveřice dalších Fordů.
V uličce slávy k sobě Lund přitiskl Miss Floridy a široce se usmíval do objektivů, trofej pro vítěze stála na kapotě jeho Fordu a peněženka se mu nafoukla o 23 350 dolarů. Benson Ford rovnou zamířil do telefonní budky.
