Bylo brzké zimní ráno roku 1964. Enzo Ferrari vyšel ze svého domu na ulici Largo Garibaldi, číslo 11, v Modeně. Čekal na něj již vrčící Fiat 1100 s věrným řidičem jménem Pepino za volantem. Ferrari si konečně po mnoha letech úspěchů a trápení užíval trošky osobního bohatství. Jeho nový dům – hned za rohem od sídla rodiny Orsiů, majitelů firmy Maserati – byl obrovitý. Bylo v něm mnohem víc místa, než kolik mohli Ferrari, jeho manželka a jeho matka, paní Adalgisa, využít.
Ferrari nastoupil do auta. Teď už dával přednost tomu, aby ho někdo vozil. Jeho volba dopravního prostředku však zůstala u Fiatu. „Co je na tom tak překvapivého?“ říkával. „Giovanniho Agnelliho zas můžete klidně potkat ve Ferrari.“ (Giovanni Agnelli byl majitelem firmy Fiat.) Ferrari získal čestný doktorát na univerzitě v Boloni a preferoval tedy, když se mu teď místo „Komtur“ říkalo „Inženýr“. Nebo prostě Ferrari. Jinak se však jeho rutina nezměnila. Pepino svého šéfa zavezl do holičství Antonia DʼEliy, kde si oba muži vyměnili novinky. *Quei Canarini non possono segnare uno scopo! *(„Ti naši Kanárci vážně neumějí dát ani jeden gól!“) Pak se jelo k Dinově hrobce. Poté Ferrari zamířil do továrny.
V roce 1964 se svět rychlosti a sportovních vozů stal mainstreamovou a globální záležitostí a boj o zákazníka byl nebývalý. Porsche právě vypustilo nenapodobitelnou 911. Jaguár E-type, nejfaličtější auto, jaké kdy brázdilo silnice, se stalo hitem. Toho jara odhalil své první zákaznické auto i Ferruccio Lamborghini: Lamborghini 350 GT v hodnotě 13 900 dolarů. To představovalo výjimečný debut s vysokoobrátkovým 12válcovým motorem. A přesto nad žádným autem nežaslo publikum více než nad dvěma novými modely od Ferrariho.
Ferrari 275 GTB bylo ohodnoceno jako „Sophia Lorenová mezi superauty“ – neuvěřitelně elegantní a přesto postavené pro rychlost. Nové Ferrari 500 Superfast byl špičkový zákaznický vůz za 29 300 dolarů, který zvládl překonat i 273 km/h. Vyrobeno jich bylo jen třicet šest a New York Times o nich napsal, že „stačí jen sedět uvnitř a hned se cítíte v nebezpečí“. Jedno 500 Superfast si koupil Peter Sellers. Íránský šáh si pořídil hned dvě. Jak řekl i Roberto Rosellini: „Na světě není lepšího vzrušení než se řítit plnou rychlostí ve Ferrari.“
Enzo Ferrari se prokazatelně stal hned po papeži nejslavnějším mužem Itálie. Vlastně se o něm někdy mluvilo jako o „papeži severu“ a jeho Vatikánem byla Modena – „hlučná nirvána automobilů“, jak město nazval jeden spisovatel. To, že byl vizionářem a géniem, bylo nepopiratelné a on to moc dobře věděl. Zhruba 40 % jeho aut se nyní prodávalo v Severní Americe, kde k jeho klientům patřili členové rodin Dupont a Dulles, guvernér New Yorku Nelson Rockefeller, James Stewart, William Holden, Steve McQueen či hollywoodský režisér John Frankenheimer.
Phil Hill mezitím z italské scény zmizel. Po smrti svého týmového kolegy Von Tripse čelil Hill zklamání z každé strany. Během sezóny 1962 si nový týmový manažer Eugenio Dragoni neustále svému šéfovi stěžoval v telefonátech, které Ferrarimu přicházeli po každém závodě napříč kontinentem. „Váš velký šampión nehnul ani brvou!“
Hill neměl moc na výběr. Z týmu odešel. Byť šampión, nikdy se přízni Enza Ferrariho příliš netěšil. „Nebylo mi líto, že odcházím,“ řekl později v jednom interview. „Enzo Ferrari mi nikdy nerozuměl. Vždycky si víc vážil mužů, kteří neváhali jít do rizika v životu nebezpečných situacích. Já pro Ferrariho nechtěl umřít. Nehodlal jsem se stát jednou z jeho obětí.“
Itálie ve stáji Ferrari uvítala nového jezdce. Jeho přítomnost v týmu už od začátku způsobila víc změn, než v případě kteréhokoliv jiného smluvního pilota. Angličan, třiatřicet let, jménem John Surtees.
43. Il Grande John
„Největším momentem mé závodní kariéry byl ten okamžik, který to všechno odstartoval. Bylo mi sedmnáct a vyhrával jsem relativně nedůležitý silniční závod ve Walesu na Vincentu, který jsem si z velké části sám vyrobil. Bylo to poprvé, co jsem cítil, jak se člověk a stroj prolínají. Nikdy nezapomenu ten pocit, který mnou proběhl – byl jsem součástí své motorky. Letěla… Já jsem letěl… Toho dne se zrodila moje budoucnost.“
–JOHN SURTEES
John Surtees. Fanoušci mu říkali Il Grande John, Velký John. Měl řídnoucí blond vlasy, Anglickou bledou pokožku, tělo tak hubené, že na něm oděv visel jako na ramínku, nápadný nos a modré oči filmové hvězdy.
Na den, kdy se setkal s Ferrarim, nemohl Surtees nikdy zapomenout. „Byl to zvláštní pocit, když jsem toho rána prošel dveřmi do jeho kanceláře. Jako bych vešel do jiného světa,“ vzpomínal později. „Zdálo se, že si každý hleděl své práce s až posvátnou vážností. Bylo to nadpřirozené. Poprvé v životě jsem zakusil Ferrariho magnetismus.“ Jejich první setkání se událo ve staré přeplněné kanceláři Scuderie. Ferrari hleděl na mladého jezdce zpoza svého stolu. Věděl, že se dívá na jeden velký otazník. Sertees byl motocyklistickým mistrem světa a teprve nedávno přidal do svého repertoáru dvě kola navíc. Co se tedy aut týče, měl za sebou jen jednu úplnou sezónu. Ovšem Ferrari v něm něco viděl – skrytou zuřivost, která mnohým připomínala „Létajícího Mantuana“ Tazia Nuvolariho. Surtees byl agrese sama. Ferrari přeskočil zdvořilosti a šel rovnou k věci. „Chtěl bych, abyste pro nás příští rok jezdil,“ řekl Surteesovi. „Formuli 1, sportovní auta i cokoliv jiného, s čím se rozhodneme závodit. Tady je smlouva.“
Na Surteese čekalo jedno z nejtěžších rozhodnutí jeho života. Smlouvu nakonec odmítl, aby mohl nabrat víc zkušeností. Příští rok přišla nabídka znovu. Ferrari tou dobou formoval nový tým s čerstvým inženýrským talentem v podobě Modeňana Maura Forghieriho a s novým týmovým manažerem, Dragonim. Po Hillově odchodu potřeboval Ferrari novou oporu týmu. Surtees podepsal.
Narodil se roku 1934 a jeho otcem byl talentovaný motocyklový závodník. Většinu mládí strávil v motorkářské dílně svého otce v jedné vesničce na jih od Londýna. Během druhé světové války trénoval Surteesův táta depešisty pro britskou armádu. Tito muži měli na motocyklech převážet důležité zprávy mezi důstojnickým štábem a vojáky v předních liniích. Byla to smrtelně nebezpečná práce, a čím rychlejší a kvalifikovanější tito jezdci byli, tím lepší měli šanci přežít. Válka okradla Surteese staršího o vrchol jeho závodnické kariéry, na což jeho syn nikdy nezapomněl.
V patnácti John skončil školu a nastoupil jako učeň do továrny na motorky Vincent v Stevenage. Celá rodina – matka, otec a tři děti – vedla o víkendech kočovný život, kdy se v karavanu přemísťovala od dějiště jednoho závodu ke druhému napříč celou Velkou Británií. Do kapsy měli vždycky hluboko. John a jeho otec závodili na Nortonech nebo Vincentech. Oficiálními pracovními tituly mámy Surteesové byly „hlavní mechanik“ a „dodavatel občerstvení“.
Když mu bylo dvaadvacet, najal si jej hrabě Domenico Agusta, aby závodil na motorkách společnosti MV Agusta, která sídlila nedaleko Milána. V šestadvaceti měl už Surtees v týmu hraběte Agusta na kontě sedm titulů mistra světa (čtyři v třídě 500 cm3 a tři v třídě 350 cm3). Byl sice Angličan, ale stal se italským národním hrdinou. Italové si zvykli na to vidět tohoto mladého šampióna na stránkách sportovních rubrik, od krku k patě navlečeného v těsném černém koženém obleku, sedícího na své mašině. V sezóně trávil Surtees většinu svého času v italských hotelech a začal pochytávat italštinu sledováním spaghetti westernů v kinech. Naučil se jíst italsky, myslet italsky. Razil si cestu. Britové po století přicházeli do Itálie, aby se jí nechali očarovat. Surtees přišel, aby se stal nejrychlejším mužem na dvou kolech na celém světě.
