Sir John Black byl jednou z nejvýstřednějších postaviček automobilového průmyslu. Byl synem obyčejného úředníka, roku 1919 nastoupil k automobilce Hillman, oženil se s jednou z dědiček zakladatele firmy (William Hillman měl šest dcer, z nichž každá v otcově podniku zdědila podíl) a z pozice jednoho z mnoha obchodních manažerů se vyšplhal až na pohádkový post generálního ředitele.
Když byla roku 1929 společnost Hillman pohlcena automobilkou Rootes, Black z firmy odešel a nastoupil jako generální ředitel u automobilky Standard Motors. Válečnou rolí předsedy komise pro letecké motory si Black vysloužil povýšení do rytířského stavu a roku 1944 byl strůjcem převzetí zbankrotované firmy Triumph Standardem. Black byl ovšem též diktátorským autokratem, který podobně jako Ford či Morris netoleroval žádnou kritiku. Byl vysoký, extrovertní, nesmírně marnivý, měl sklony k šikanování druhých a byl znepokojivě nepředvídatelný. Většině svých manažerů naháněl hrůzu. Vždy se pohyboval doprovázen svým sluhou – obdobně urostlým chlapíkem – a byl náchylný k náhlým vrtochům. Po návratech ze služebních cest či z dovolené kupříkladu často obhlédl svůj podnik, oznámil, že je tam moc zaměstnanců a bez prodlení jich několik vyhodil. A každý rok hned poté, co napadl první sníh, trval na tom, aby ho na lyžích vlekli za autem kolem továrny.
Jakkoliv byl Black nekonvenční a panovačný, neúspěchy mnoha z jeho nápadů, jako například pokračovat dál ve výrobě Vanguardu a modelu Triumph Mayflower – objemného vozu nevalné kvality, od něhož se očekávalo, že si pokoří Spojené státy – nepramenily z jeho vlastností, ale proto, že to byly jednoduše nápady špatné.
Roku 1953 utrpěl Black vážná zranění, když havaroval za volantem prototypu sportovního vozu značky Triumph. Po této nehodě se jeho chování stalo ještě více pobuřujícím. Na vánočním večírku konaném pár týdnů po oné nešťastné události se velmi opilý Black (pravděpodobně stále se zotavující z následků své kolize) opřel do manažerů Standard-Triumphu. Prohlásil, že jich je ve firmě příliš a začal jmenovat ty, kteří by měli jít, mezi nimi i druhého nejvyššího představitele automobilky Teda Grinhama. To bylo pro vedení společnosti poslední kapkou. První den nového roku 1954 tak rada společnosti konečně nabrala dostatek odvahy, aby hromadně odcestovala do honosného domu Sira Johna v Bubbenhallu kousek od Coventry. Tam Blacka delegáti zdvořile požádali, aby podepsal svou rezignaci, která jako důvod k odchodu vhodně využila jeho nedávnou nehodu. Black měl ze svého postu odejít s okamžitou platností, dostal vyplaceno 30 tisíc liber, mohl si ponechat svůj služební vůz Bentley, zůstal mu přístup do firemního bungalovu ve Walesu a dostal též (v poněkud dvojsmyslném gestu) jeden neprodaný vůz Mayflower.
Black byl tedy odklizen z cesty a Standard-Triumph tak mohl opustit katastrofální strategii jednoho modelu. V té době však již byla značka Standard nezvratně spojena s nespolehlivostí a chabým výkonem. Roku 1959 tak Standard tiše uložil své jméno k ledu a ohlásil, že všechny jeho budoucí modely – počínaje energickým, hranatým vozem Herald – ponesou značku Triumph. Blackův Standard Vanguard přesto automobilce nějaký užitek přinesl: jeho motor byl znovu využit v prvním úspěšném sportovním voze značky Triumph, rychlém modelu TR2 z roku 1953, který vyhrál na Rallye Velké Británie a ve Spojených státech se stal velkým hitem, což se o samotném Vanguardu bohužel nikdy říci nedalo.
