Mnoho britských automobilek využilo příležitostí plynoucích jim ze stínových továren, které vláda nechala během války vybudovat poblíž jejich starých továren, a to tím, že si je po válce koupila. Některé, jako třeba Standard-Triumph, tak mohly opustit svá stará vybombardovaná sídla v městských centrech a plně se přestěhovaly do stínových továren obvykle umístěných na periferiích měst. Stavbu nových automobilových továren totiž bohužel poválečné vlády všech politických spekter povolovaly pouze v místech, kde byla vysoká nezaměstnanost. V případě, že toto kritérium dodrženo nebylo, firmy jednoduše nedostaly potřebná povolení. Výsledkem bylo, že mnoho nových automobilových továren vyrostlo v místech, která postrádala tradici kvalifikované pracovní síly. A ta samozřejmě byla pro výrobu tak složitého stroje, jakým je automobil, nutně potřeba.
Zatímco se mnozí automobiloví výrobci nadšeně stěhovali do nových lokalit, průmyslové vztahy ve Spojeném království i nadále zůstávaly v době kamenné. Francouzské i německé automobilky již v různé míře zapojovaly své dělníky i do rozhodování, ovšem britští autokrati nad takovými novotami ohrnovali nos. Příkladem budiž výrok Leonarda Lorda, předsedy firmy Austin, z roku 1947: „A s kým to jakože máme spolupracovat? Se zástupci odborů? Zástupci odborů jsou komunisti!“ Výsledkem takových vztahů byly rozsáhlé spory s pracovníky a mezi lety 1948 až 1973 i desetinásobný nárůst v počtu dnů, kdy se stávkovalo.
Přesto se Velká Británie stala vůdčím světovým vývozcem automobilů, byť to bylo tak trochu proto, že v tomto ohledu neexistovala v té době konkurence. Její dřívější evropští rivalové spíše hleděli na to, aby opravili své zdevastované továrny, a americké automobilky se zase zaměřily na domácí trh. Poněkud zlověstně pak působilo to, že to byli zrovna Němci, kdo roku 1956 Brity na evropské půdě v produkci aut předběhl.
V Britském motorovém městě Coventry si Sir John Black, předseda automobilky Standard, rozhodl vzít příklad z německého Volkswagenu (auta, které původně zcela zavrhoval) a ohlásil, že se jeho firma od té chvíle zaměří na produkci jediného modelu. Vůz Standard Vanguard, osudově pojmenovaný podle poslední britské bitevní lodě, která byla spuštěna na moře o dva roky dříve (HMS Vanguard byla nejlepší a poslední z dlouhé řady bitevních lodí typu dreadnought z 20. století, bohužel však byla v roce 1960 předčasně poslána do šrotu), byl na trh uveden roku 1948 jakožto naděje automobilky Standard na dobrou budoucnost. Vanguard byl sice překvapivě pokročilý, neboť disponoval třístupňovou synchronizovanou převodovkou, hydraulickými brzdami či zavěšením předních kol s vinutými pružinami a osazen byl novým dvoulitrovým motorem, ale vypadal jako americké auto, do něhož někdo zezadu naboural. Záměrně americký design vozu byl dílem Waltera Belgrova a připomínal svého současníka, model Plymouth, avšak bez zavazadlového prostoru. Na domácím trhu se Vanguardu prodalo jen pár kousků, životně důležité prodeje v zahraničí se též nekonaly. Black a jeho Standard tak vsadili všechny své peníze na špatného koně.
