Ještě předtím, než automobilka Morris zmizela v mocných čelistích BMC, dokázalo rozpadající se království Lorda Nuffielda vyrobit ještě jeden výtečný sportovní vůz, model MGA. Ten se brzy stal nejoblíbenějším sportovním autem na světě a ukrojil si pro sebe velký díl z amerického trhu. K němu ve své labutí písni firma přidala ještě i svůj poslední mimořádný malý automobil, Morris Minor. Úspěchu posledního jmenovaného vozu bylo ovšem dosaženo spíš navzdory než s pomocí stejnojmenného zakladatele společnosti.
Přestože britské ministerstvo dopravy udělilo na produkci civilních aut ve válečné době zákaz, podařilo se Milesu Thomasovi, jenž tehdy zastával post výkonného ředitele Morris Motors, v roce 1941 přesvědčit vládu, aby automobilce povolila začít pracovat na novém malém automobilu značky Morris určeném pro poválečný trh. Samozřejmě to bylo podmíněno tím, že práce na projektu nebude zdržovat továrnu od produkce tanků, obrněných vozidel a vojenské výzbroje. Vzhledem k válečnému kontextu není překvapující, že projekt dostal pracovní název „Mosquito“ podle víceúčelového bojového letounu od společnosti de Havilland s dřevěnou konstrukcí a dvěma motory, který se zařadil mezi mimořádně úspěšné válečné letouny. Vůz Mosquito měl mít nejen revoluční karosérii z lisované oceli, ale měl ho navíc pohánět i nový čtyřválcový motor – jemuž se brzy dostalo označení „plochý čtyřválec“ –, který maximalizoval výkon, ale zároveň minimalizoval daněmi zpoplatněnou koňskou sílu. (Vzhledem k Morrisovu zdržování projektu však už v době uvedení vozu na trh daň z koňské síly neplatila a Atleeho vláda ji nahradila fixní daní z automobilu.)
Když v roce 1945 válka skončila, byla tudíž firma Morris Motors jednou z mála západoevropských automobilek, které měly pro své zákazníky připraven zbrusu nový model. Miles Thomas si první Mosquito vyzkoušel a ohodnotil jej jako „zdaleka nejlepší prototypové auto, s jakým jsem se setkal“. Ani Thomas, ani designér vozu Alec Issigonis však nepočítali s tím, že jim do projektu zasáhne stále silněji zpátečnický Morris. Stárnoucí a hašteřivý vikomt pojal k novému automobilu silný odpor od první chvíle, kdy mu na něj padl zrak. Obzvláště kritizoval jeho revoluční, americkými modely inspirovanou karosérii. „Vypadá jako vajíčko! To přece nemůžeme vyrábět!“ vyštěkl Morris vztekle. Konzervativní magnát raději zvolil prodloužit produkci ozkoušeného a důvěryhodného předválečného modelu Morris Eight. Žádné nové modely uvést nechtěl. Vždy diplomatický Thomas o této epizodě později napsal: „Lord Nuffield neměl náladu na změny. Argumentoval tím, že ostatně máme víc objednávek na Morris Eight než vůbec zvládneme (…) Snažně jsem ho prosil, aby si to rozmyslel, protože Morris Eight rychle zastarával (a) Morris Minor by nám dal konkurenční výhodu. Byl ale neoblomný. Zmaření tohoto plánu ve mně zanechalo hořkou pachuť.“
Morris pak i nadále projekt zdržoval tím, že trval na úplném redesignu i na změně jména Mosquito na jiné, spojené s předválečnou historií firmy: Minor. Umírněný, avšak prozíravý Thomas už víc nesnesl a rezignoval, což byla pro Nuffield Organization těžká rána, jež přímo vedla k jejímu „spojení“ s automobilkou Austin čtyři roky nato. Vedení společnosti Thomasovi 11. listopadu 1948 zběžně poděkovalo, předalo šek na deset tisíc liber a pak mu ukázalo dveře. O dva roky později nastoupil Thomas k rychle se rozvíjející společnosti British Overseas Airways Corporation (BOAC) jako její předseda.
