Většina automobilových továren na kontinentální Evropě se dočkala mírového roku 1945 v zuboženém stavu a nejinak tomu bylo i u těch francouzských. Továrna Peugeotu ve městě Sochaux byla zdevastována, když si z ní Američané a Němci v roce 1944 udělali bitevní pole. Továrna automobilky Panhard v Ivry zase Němcům posloužila jako skladiště bomb. I továrna Bugatti v alsaském Molsheimu, kterou roku 1940 nacisté zabrali, byla úmyslně srovnána se zemí, když odtamtud Němci ustupovali. Slavné automobilce pak trvalo celé roky, než na pozemek vůbec znovu získala právní nárok. A když se tak konečně stalo, byla již firma bez své ikony – Ettore Bugatti, muž, jehož výtvory vládly automobilovým závodům dvacátých a třicátých let, zemřel roku 1947, vyčerpaný a sklíčený. (Roku 1955 se Bugatti pokusilo o comeback s vozem pro Grand Prix, modelem Type 251, který však bohužel těžce zklamal a společnost se tak raději vrátila k výrobě leteckých motorů.
Roky bezprostředně po skončení druhé světové války se ostatně staly osudnými nejen pro Bugatti, ale i pro mnoho dalších oslavovaných francouzských značek. Firmy, které spoléhaly na prodej luxusních modelů a elegantních výkonných sportovních vozů, brzy zjistily, že roztříštěná Čtvrtá francouzská republika potácející se v tíživé finanční situaci rozhodně není v kondici, aby tyto dva trhy podpořila. Pařížský výrobce luxusních automobilů Voisin válku nepřežil vůbec. Management firmy Hotchkiss byl roku 1944 obviněn z kolaborace a toto stigma ze sebe automobilka již nikdy nesmyla. Kolem roku 1953 produkoval Hotchkiss mizivých 230 vozů ročně a brzy se soustředila již jen na výrobu Jeepů firmy Willys, na něž disponovala licencí. Roku 1966 byl Hotchkiss odkoupen zbrojní firmou Brandt a poslední vojenské vozidlo z jeho továrny vyjelo v roce 1971. Automobilka Delahaye, jejíž závodní auta před rokem 1939 zdatně bojovala proti nadvládě silných vozů Mercedesu a Auto Union na světových tratích, se rovněž pachtila s hledáním nové cesty. V roce 1953 vyrobila jen pouhá tři auta, načež byla pohlcena zmiňovanou společností Hotchkiss. Téhož roku přišel konec i pro slavného výrobce luxusních a sportovních vozů Delage. To francouzská odnož předválečné anglo-francouzské automobilky Talbot (jejíž britskou větev již roku 1935 pohltila společnost Rootes Group) sice dokulhala až do roku 1958, pak jí ale dech došel zcela a byla převzata rozrůstající se automobilkou Simca, která se těšila podpory Fiatu.
Někteří další výrobci opustili scénu v podstatě bez boje. Například lyonská firma Berliet po válce už nikdy žádné osobní auto nevyrobila. V roce 1944 totiž společnost, jež za války nadšeně kolaborovala s Němci, neprodleně převzal samozvaný výbor odbojářských dělníků, který rozhodl, že bude firma nadále vyrábět jen nákladní vozy. Roku 1967 pak Berliet převzala automobilka Citroën, které se naopak během Čtvrté francouzské republiky náramně dařilo.