V hospůdce Cavallino položil číšník na stůl před Enza Ferrariho talíř s rybou a rýží. Ferrari pozval na oběd jednoho novináře z The New Yorker, což byla ojedinělá chvíle. Starý pán měl chuť si povídat a tak se svěřil se svými názory na mnoho filozofických témat. „Ženy jsou mnohem inteligentnější a dominantnější než muži,“ prohlásil například. „Muži jsou vášnivé bytosti, a proto se stávají oběťmi žen. Ettore Bugatti, skvělý jezdec a výrobce závodních aut a taky slušný gentleman, mi jednou řekl: Dokonalý stroj neexistuje, alespoň ne ten umělý. Jediný dokonalý stroj na světě je žena.“
Měl Ferrari přátele?
„Na slově přátelství je něco odpudivého. Pro mě ale reprezentuje něco kouzelného, co jsem však v realitě dosud nenalezl. Nemám tedy přátele.“
Co společenský život?
„Ne, žádný nemám. Život strašně utíká. Pokud chcete dělat jednu věc pořádně, musíte na ni pracovat rychle. Auto Ferrari možná není mistrovským kouskem ve stejném smyslu jako úchvatná malba či socha. Reprezentuje však práci mnoha lidí na tom, aby vdechli život idejím značky Ferrari.
A co víra? Náboženství?
„Dávám přednost žití ve stavu problémů a protikladů, než abych nábožně věřil. Musíte mít odvahu, abyste se mohl podívat na pravdu. A jen ten, kdo se dívá na pravdu, je celým člověkem. Ten, kdo říká ‚Všechno je dobré, pojďme tak pokračovat‘, je blázen. Jsou dva druhy lidí, kteří se sebe samých na nic neptají – ti, kteří nemají svědomí, a ti, kteří mají vyznání. Pro mě je víra čin. Někdy, když jedu v noci po dálnici a vidím hvězdy, mám pocit, že musí existovat něco nekonečně velkolepého, něco, co stvořilo tento obrovský mechanismus. Ale to něco nemá tělesnou existenci. Není to nic takového, co se učí ve škole v náboženství. A především nevěřím, že tahle síla – pokud tedy existuje – je nezbytně dobrotivá. Může být i zlá.“
Když John Surtees procházel ulicemi Modeny, zdravil se s hordami příznivců a podepisoval stohy autogramů. Pohled na mistra světa, jak jde po dlažbě jejich města, přinášel místním velkou hrdost. Italové byli národem uctívačů hrdinů a Surtees tu okázalost přijímal. Když přišel do nějaké kavárny lidé mu – jemu, Angličanovi v Itálii –, věnovali aplaus ve stoje.
Jak ale sezóna roku 1965 pokračovala, znovu se v týmu Ferrari atmosféra napjala. Surtees celé dny trávil u vývoje nového vozu pro Le Mans, na modenském autodromu dýchal prach a v továrně pracoval společně s mechaniky. A když přišlo teplé počasí, on i jeho žena se začali přesouvat z jednoho exotického města do druhého. Na GP v Monaku se sjeli hordy celebrit a v krásném přístavu kotvila spousta jachet ozdobených světly. Ve francouzské GP zase vítěz vyhrál sto lahví šampaňského. Ovšem nasát tu atmosféru, na to nebyl čas. V jednu chvíli se Surtees řítil v rychlosti 240 km/h do zatáčky, záhy nato už byl na letišti a čekal na let do dalšího města.
Surteese celé jaro sužovaly potíže – porouchané motory, ohnutý kov. Vzpomínky na mistrovskou sezónu 1964 rychle vybledaly. Týmový manažer Dragoni se hned chopil příležitosti, napadal anglického jezdce ve snaze povýšit Lorenza Bandiniho na týmovou jedničku. Surteesův vztah s Dragonim byl jako pneumatika vydřená až na textilní vložku, těsně před prasknutím, které by mělo nebezpečné následky. Boj plný osočování se odehrával v tisku: „Zvýhodňují spory kolem Surteese Bandiniho?“
Mistr světa ovšem odmítl vinu na neuspokojivých výkonech týmu na závodech Formule 1. Tvrdil, že je to důsledek toho boje s Američany. Kampaň na F1 byla zanedbávána, protože Ferrari přesouval svoje prostředky do sportovních aut, aby mohl odrážet útoky Fordu a Shelbyho. „Samozřejmě, z komerčního hlediska se Ferrari na tohle musí zaměřit jako na prioritu,“ prohlásil Surtees zatrpkle při natáčeném interview. „F1 je až na posledním místě.“ To mu rozhodně u kolegů v továrně na oblíbenosti nepřidalo.
Pro Ferrariho to nebylo nic neobvyklého: nevraživost uvnitř týmu, problémy a rozpory. Na každém rohu na něj číhal konflikt. Jak se blížil další střet s Američany, dostal se Ferrari do křížku i s Mezinárodní automobilovou federací (FIA), a to ohledně nového GT vozu nazvaného 275 LM (jako Le Mans). Aby mohl vůz závodit v kategorii GT, musel Ferrari prokázat, že jej vyrobil sto a více kusů (protože to byla kategorie sériových vozů, zákaznických). Ferrari se ovšem ve výrobě ke stovce kousků ani zdaleka nepřiblížil. FIA nad tím v minulosti mhouřila oči, ale tentokrát to udělat nehodlala. Model 275 LM by tím pádem musel závodit v kategorii prototypů, mezi nimiž však byl zastaralý. Ferrari na tom voze nechal hodně pracovních hodin a pěknou sumičku lir. Vyložil tedy svoje eso. Vydal prohlášení, které okamžitě rezonovalo v titulcích evropských i amerických novin: „Ferrariho auta končí v seriálu mistrovství světa.“
Co by bylo závodění bez Ferrariho? Byl tak mocný, že mohl snadno odpojit celý motosport od šťávy. Blafoval však a každý to věděl.
