Do tohoto světa velkých peněz a nemilosrdné konkurenční soutěže vstoupil Lee Iacocca v zimě roku 1960. Jeho povýšení do vrcholové pozice divize Ford se odehrálo v ten samý týden, kdy byl John F. Kennedy zvolen do Ovalné pracovny. Iacoccovy nervy se chvěly jako struny, ovšem jeho zevnějšek nedal nic znát. V očích svých kolegů to byl obchodník skrz naskrz. Poté, co ho slyšeli mluvit o jistém automobilu, kdosi z Iacoccových spolupracovníků prohlásil: „Tak teda nevím, jestli v tom mám jezdit domů, nebo se s tím milovat!“
Na obědy chodil Iacocca s panem Fordem do jídelny ve Skleněném domě, kde číšníci v bílých pláštích servírovali hamburgry s kečupem. V kanceláři Henryho II probíhaly porady a pravidelně se konaly skoro nekonečné firemní večírky. Henry II zvládal až do rána popíjet skotskou, víno a kouřit cigarety, ale nikdy se nezdálo, že by měl druhý den kocovinu.
Iacocca zosobňoval tu druhou verzi amerického snu. Syn imigrantů vychovaný v pensylvánském Allentownu byl prvním mužem ve vedoucí pozici divize Ford, který měl skutečnou zkušenost s prací obchodního zástupce a nikdy se nezbavil úzkostlivosti drobného podnikatele. Byznys byl pro něj osobní záležitostí. Byl hrubšího zrna než jeho kolegové. Dokázal zakomponovat slovo „bastard“ do každé druhé věty. O práci ve Fordu snil od střední školy. Toho dne, kdy se dearbornský náborář objevil v Lehighu ve velkém Lincolnu a Iacocca ucítil vůni vozu s koženými potahy sedaček, se jeho odhodlání jen znásobilo.
Během prvních měsíců na nové pozici se Iacocca tvrdě zaměřil na analýzu amerických zákazníků. Nejen těch současných, ale i budoucích. Notně mu v tom vypomohla jistá novinka, která sotva dorazila do kanceláří – počítače. Ty dokázaly zpracovat průzkum trhu způsobem, jakým by to člověk zvládl jen stěží. Mohly odpovědět na otázky „Kdo koupil co?“, „Kdy?“ i „Kde?“. A tak jednoho dne seděl Iacocca v kanceláři Henryho II a začal mu vykreslovat svou vizi Spojených států 60. let. Jako rekvizitu držel v ruce doutník značky Ignacio Haya a vyzbrojen byl čísly i daty. V matematice byl dobrý. „Příští rok bude o milión víc šestnáctiletých než letos,“ začal Iacocca. „V roce 1970 bude v kategorii 20 až 28 let o 50 % víc lidí než dnes.“ Klíč k úspěšné budoucnosti viděl Iacocca v mladých. Generace válečných dětí dospívala. Brzo se teenageři začnou valit na úřady, aby si opatřili řidičáky, a mnoho z nich, na rozdíl od generace jejich rodičů, bude mít dost peněz na to koupit si auto. Trendy se mění, ale jedna věc zůstává stejná: hlavním cílem každého šestnáctiletého puberťáka je mít auťák. Iacocca novou generaci nazýval „nejkoupěchtivější věkovou skupinou v historii“. Pokud si ty mlaďochy Ford získá teď, argumentoval Iacocca, získá si je na celý život.
