Rutina kolem vylaďování GT40 nebyla pro Milese ničím výjimečným. Poslední dvě dekády strávil vyráběním vozů a závoděním. Přesouval se z dílny do dílny, z jednoho motelového pokoje do druhého. Ještě v Anglii jej jako mladého muže zvábil řev motorů sportovních aut. Sebral svou ženu Mollie a namířil si to s ní do Hollywoodu, vzkvétajícího semeniště rychlosti. Od té doby byl stále na oné příslovečné cestě.
Během padesátých let se Miles stal kultovní osobností jihokalifornské motoristické scény, která byla mezi amatérskými závodními scénami tou nejlepší. Miles byl dobře znám svým delikátním stylem a bleskovými reakcemi. Otevřel si malou tuningovou dílnu vedle pizzerie na Vineland Avenue, hned u dálnice Hollywood Freeway. (Jeho reklama: „Ta samá důkladná řemeslná zručnost, která vyústila v nepřerušený desetiletý úspěch v soutěžích, může vylepšit i vaše auto.“) Ovšem peněz si nikdy kdovíkolik nevydělával. A když mu tedy jednoho dne zaklepal na dveře berňák, vzal v roce 1963 práci u Shelby American.
Bydlel se ženou a synem v malém domku na ulici Sunday Trail v Hollywood Hills u drsných, vinutých silnic mimo Mulholland Drive. Jeho sousedi byli zvyklí vidět v novinách fotku, jak kdesi drží trofej. Byli zvyklí vidět ho ráno běhat, oblečeného jen do půlky těla, rozcvičujícího šlachovité svaly na svých pažích kilogramovými činkami. Před domkem měl obvykle zaparkovanou Cobru, případně jiný sexy auťák. Když Miles vezl svého syna do města do hobby krámku, obvykle se po jejich příjezdu onen krámek hned vyprázdnil. Dav lidí se shlukl kolem mašiny, kterou Miles zrovna testoval. Sice to nebylo žádné auto pro Formuli 1, ale i tak to určitě byla ta nejžhavější mašina v celém okolí.
Miles nikdy nedostal nabídku, aby jel v závodech Formule 1. Nikdy nejel Indianapolis 500. Nikdy nejel vlakem skrz Italskou Riviéru, aby se v Modeně setkal s Enzem Ferrarim. Zasvětil svůj život rychlosti a přitom, nečekaně, ho svět elitního mezinárodního závodění míjel. Jakožto mechanik a řidič byl převážně samoukem. Teď, ve svých sedmačtyřiceti, poprvé v životě pracoval na projektu s větším finančním zázemím.
Jistý aspekt Milesova života dokázalo pochopit jen několik z jeho kolegů. Drtivá většina z jeho spolupracovníků byla mladší než on. Miles patřil ke generaci, která prožila druhou světovou. V britské armádě jezdil s tanky při průzkumných nebo záchranných misích. Jeho jednotka byla jednou z prvních, které projížděly nacistickým táborem smrti v Bergen-Belsenu. Milesův syn Peter vzpomínal, jak jeho otec vyprávěl, jak jednou uprostřed boje zaběhl za roh budovy a tam najednou stál německý důstojník. Oba sáhli po zbraních. Milesovy bleskové reflexy mu tehdy dobře posloužily. Prožil takové chvíle, které mohou lidem buď navždy zničit nervy, nebo je zocelit tak, že nikdy nepovolí. V šedesátých letech nosíval Miles špinavou vojenskou bundu. O válce moc nemluvil, ale tu bundu nosil na zádech jako vlajku.
V popisu jeho práce pro Shelbyho nebylo závodění. Miles byl najat jako závodnický manažer, inženýr a zkušební jezdec. Nedokázal ale vydržet jen postávat v boxu. Pomáhal přece stavět auta, která mají porazit Ferrariho. Nikdo ho nebude držet venku z kabiny. Bude závodit.
Jednou pracoval ve své kanceláři dlouho do noci. Vyřizoval papírování nezbytné pro účast na Le Mans. Pracné a nudné. Byl tam s ním i firemní fotograf Dave Friedman, který musel nafotit různé části aut jako přílohu k těm papírům. Povídali si a přišla řeč na úmrtnost při závodech. Miles už viděl řadu talentů přijít a odejít. „Víš,“ řekl Daveovi. „Raději bych umřel v závodním autě, než aby mě třeba sežrala rakovina.“
Mile dokázal přežít mnoho let bojů na okruzích v autech, která sám postavil, a to v podstatě bez jakýchkoliv bezpečnostních prvků. Každý jeho nádech svědčil o míře jeho dovedností.
