Jednoho únorového rána roku 1965 přijely na prázdné vnitřní pole Daytona International Speedway čtyři kombíky. Následovaly je dva transportéry vezoucí čtyři Cobry a dva Fordy GT40. V boxu se rozlétly dveře a dovnitř naběhlo čtrnáct jezdců, dvanáct mechaniků, tři specialisté na motory, dva manažeři logistiky, týmový manažer, hlavní inženýr a sám Carroll Shelby v černých špičatých botách a černém kovbojském klobouku, který vypadal, jako by ho nosil sám Jesse James. Všichni tihle muži byli slušně ostříháni a hladce oholeni. Shelby vydal rozkazy. Možná to jsou všichni odpadlíci, ovšem teď reprezentovali Henryho Forda II.
Na místo dorazili jako první. Daytona byla americkým chrámem rychlosti. S prázdnými tribunami vypadalo to místo tajuplně, skoro děsivě. Miles vytáhl foťák s dlouhým teleobjektivem, na kterém měl nálepku s nápisem „Štěstí, to je Hot rod“, a skrz ten objektiv se zahleděl na prázdnou tribunu. Jen zlomek z těch tisíců lidí, kteří ta místa brzy zaplní, ví, kdo je to Ken Miles. Stál na hranici něčeho nového a dobře to věděl.
Daytona Continental byl nejdelší americký závod, jehož trasa čítající 2000 kilometrů byla rozložena na asi 6kilometrové silniční dráze, která se vinula skrz vnitřní pole oválného okruhu. Ta dráha měla jistý rys, na který nebyli vůbec zvyklí ti jezdci, kteří nezávodili se sériovými nebo Indy vozy: 31stupňové svahovité zatáčky, vysoké a strmé tak, že byl výkon je vůbec vyjít pěšky. Projíždět je bylo jako jet po straně mrakodrapu.
Brzy se to kolem boxů začalo hemžit mechaniky a dráha se zaplnila vozy. Při zkušebních průjezdech strmými zatáčkami však nezkušení jezdci jeden po druhém sundávali nohu z plynu. Pud sebezáchovy jim šeptal do ouška. Kdosi z konkurenčních jezdců zajel do boxu a třásl se strachy tak silně, že ani nemohl ze svého vozu vysednout. Pak zazněla nezaměnitelná píseň italského dvanáctiválce, která oznámila příchod mistra světa Johna Surteese a jeho nového prototypu pro Le Mans – Ferrari 330 P2, s dvojitým rozvodem OHC, 4litrovým motorem uprostřed a křídlovitým trámkem napříč otevřenou kabinou.
Shelby přišel k Milesovi v doprovodu dalšího muže v kovbojském klobouku, kterého mu záhy představil jako jeho parťáka. Miles si cizince podezřívavě prohlédl. Měl rysy štěněte, hnědé vlasy a otupělé oči. Byl to nováček. Texasan, tak jako Shelby. Když ho Shelby představoval, vyslovil jeho jméno jako „Laud Rjúby“.
Miles o Lloydu Rubym slyšel. Byl to jezdec Indy vozů, veterán Gasoline Alley. Shelby hned věděl, co se Milesovi honí hlavou. Miles strávil nad vývojem GT40 neskutečně hodin a tenhle kovbojíček mu to auto roztříská. Miles neměl trpělivost s nikým, kdo nedokázal myslet nebo řídit tak rychle jako on.
Ruby zamířil na dráhovou ošetřovnu na zdravotní prohlídku. Když přišel čas, přišoural se ke GT40 v helmě, která měla na čele hvězdu jako nějaký šerifský odznak. Pohyboval se tak pomalu, že působil opilý. Jakmile ale vyvezl vůz na dráhu, proměnil se k nepoznání. Když proletěl tou svažitou zatáčkou, Shelbyho tým jen stál a zíral. „Ježíši Kriste,“ vyhrkl kdosi. Lloyd Ruby uměl jezdit.
