93. Tým Williams

V této fázi byl titul za tým Williams pro jakéhokoliv řidiče téměř jen formalitou. Williams byl tak silný, že dokázal vyhrát titul mistra světa mezi řidiči v letech 1980 a 1982 a titul mistra světa mezi konstruktéry v letech 1980, 1981 a 1986. Dokonce tak silný, až člověk pochyboval, jestli to nemá vliv na jejich lidskost. Keke Rosberg, silný kuřák a fitness fanatik chlubící se svým knírem, (kdo podle Laudy bral sám sebe až příliš vážně), vyhrál pro Williams šampionát v roce 1982, jen aby zjistil, že jejich přístup byl následující: „Fajn, dobrá práce. Teď máme před sebou příští týden.“ Byl to prostě dobře rozjetý byznys. Ale přesto v týmu nebyly špatné vztahy. „Jediný moment, kdy jsem se dostal do křížku s Frankem, byl, když mi řekl, že Mansell bude součástí týmu. Oznámil jsem, že ho v týmu nechci a že končím“, řekl Rosberg. V jeho očích ztratil tým, který byl ztělesněním Franka Williamse, své emoce nebo si je v první řadě, nějakým způsobem zapomněl vůbec osvojit. Rosberg o Frankovi dále řekl: „I když sám sebe ve vlastní mysli viděl jako velice dobrosrdečného, přesto se tak zapomínal chovat. Bylo to zvláštní. Nebyl odměřený a přece byl velmi nepřístupný.“ Na což Niki Lauda kousavě (ale nepřímo) odpověděl: „On (Rosberg) přehlíží ty opravdu důležité věci a výsledkem je, že nikdy neocení to, co se kolem něj děje.“ Tohle byla odpověď tvrdého chlapa a taková odpověď, kterou by Frank Williams schvaloval. Formule 1 byla jako jedna dlouhá, vleklá válka a poslední, co jste potřebovali, bylo kňourání z řad vlastních pěšáků jako byl například Keke Rosberg.

Na tom, jak celý systém Williams fungoval, bylo ovšem něco nepopiratelně mrazivého. Jones získal titul v roce 1980 a rok potom odešel. Rosberg vyhrál titul mistra světa v roce 1982 a byl vytlačen pryč několik let poté. Piquet se stal mistrem světa pro rok 1987 a okamžitě odešel do Lotusu. Mansell vyhrál v roce 1992 a rovněž okamžitě odešel závodit do Spojených Států. Prost zvítězil v devadesátém třetím a na konci roku se rozloučil s kariérou. Damon Hill byl světovým šampiónem pro rok 1996. Ve dvou třetinách právě běžící sezóny pak dostal vyhazov. Jacques Villeneue zvítězil v roce 1997 a o jeden rok později byl také pryč, aby připojil se k British American Racing. Jinými slovy, nejenže žádný z nich nikdy nezůstal dostatečně dlouho na to, aby získal pro Williams druhý titul, ale navíc byli všichni schopní odejít s takovou horlivostí, jako když se někdo právě odhlašuje z hotelu. Byl to přesný opak produktivního pouta, které bylo mezi Chapmanem a Clarkem nebo Kenem Tyrrellem a Jackiem Stewartem. Odhodlaně loajální Alan Jones však trval na svém a tvrdil, že Williams byl jako muž vždy extrémně analytický, spíše než tvrdý a v tom byl rozdíl. A tento jemný rozdíl byl ne vždycky uznávaný ostatními řidiči, a možná proto ty rychlé odchody.

Když se to vezme kolem a kolem, šéf týmu může být zároveň „tvrdý i měkký“, aniž by se připravil o efektivitu. Tak třeba např. Alfred Neubauer byl pro zbytek komunity Grand Prix celkem oprávněně obávaný – měl skvělá auta, nemilosrdně účinnou správu a byl vždy fyzicky přítomný, což bylo až strašidelné – ale i tak byl odhodlaný věnovat svým řidičům ten největší komfort, jaký si mohli představit. Pravda, pokus Mercedesu o účast ve Formuli 1 tenkrát netrval dlouho, takže Neubauer nemusel nikdy čelit chronické rozmrzelosti, která se po čase v týmu objeví. Ano, měl dva řidiče, kteří nejenže byli řidičskými génii, ale také respektovali týmovou hierarchii. A ani komerční tlak, ačkoliv byl zjevný, nebyl úplně stejný jako ten, který sužoval ostatní týmy v polovině osmdesátých let. Neubauer byl přes to všechno jako „máma kvočna se svými kuřátky“, na rozdíl od novodobých posedlých a tvrdohlavých dravců, jejichž jedinou ambicí bylo vydobýt si takovou pověst, aby jejich jméno bylo tím nejúspěšnějším v historii motoristického sportu. Neubauer dokázal být více než jen jednou věcí najednou.