Mít ten nejlepší vůz bylo vždy nepostradatelnou podmínkou, když se chtěl pilot stát šampiónem. Když Jim Clark rozdrtil soupeře v letech 1963 a 1965, nebo když Niki Lauda vyhrál ve Ferrari v letech 1975 a 1977, bylo to prostě a jednoduše proto, že pilotovali auta, která byla technologicky nejvyspělejší.
Vozy na startovním poli se řídily stejnými zákony fyziky a inženýrství. V této době se na scénu formule navíc vloudil i falešný pocit bezpečí díky všudypřítomnosti třílitrových osmiválcových motorů Ford-Cosworth. Ten poháněl vozy většiny týmů (kromě vozů Matra, BRM a Ferrari, které se stále držely dvanáctiválců) a tím se vytvořila určitá jednotnost. To všechno napomáhalo udržet fikci, že vozy nebyly z hlediska celkového designu až tak odlišné jeden od druhého a že řidič byl vždy srdcem a hlavním důvodem týmového úspěchu. Když ale Renault následně vyhrál francouzskou Grand Prix v červenci 1979, všechno se zcela změnilo.
