Jim Clark pokořil Nürburgring v roce 1965, kdy druhému Grahamu Hillovi ujel o patnáct sekund. Clark vedl po celou dobu závodu již od kvalifikace, ve které také zvítězil. Jeho nejrychlejší kolo bylo téměř o minutu rychlejší než to Fangiovo v padesátém sedmém roce. Byla to reklama pro moderní dobu. Když se ale vrátíme v čase o jednu závodní generaci zpět, zjistíme, že Clark a Fangio ze svých vozů viděli v podstatě to samé: borovicové stromy, betonové sloupky plotů, skály a hliněné břehy lemující asfalt. Navíc zřídkakdy tu byl přítomný dostatečně připravený traťový maršál, který by mohl pomoci v případě nehody. Bezpečnost na těchto nebezpečných okruzích byla stále hodně podceňována.
Podobně to vypadalo i v Monaku, kde kolem kamenných patníků stále ještě optimisticky visely předválečné pytle s pískem, jejichž funkcí bylo tlumit případný náraz. Podél trati byla také spousta překvapivě tvrdých balíků slámy, do kterých se dalo narazit. Dokonce i na pohodlném starém okruhu Brands Hatch byly hliněné břehy a ocelové stožáry (s reklamami firem Girling a Dunlop) pouze několik metrů od vozidel. Podle Jackieho Stewarta byla Formule 1 svět travnatých břehů, které byly jako odpalovací rampy, objektů na trati, do nichž jste naráželi čelně, a alejí nechráněných stromů. Okruhy plné adrenalinu, ale především nebezpečí.
Jakýsi rozvoj v oblasti bezpečnosti zaznamenávaly alespoň automobily. Když Fangio seděl za volantem Ferrari nebo Maserati znamenalo to pro něj vichřici prachu, horko od motoru, prach z brzdových destiček, malé kamínky a vůz driftující v zatáčkách na všech čtyřech kolech, připomínající motorový člun na jezeře. Clark už ale závodil v moderní poloze vleže na zádech. Volant byl v porovnání s tím Fangiovým, který vypadal jako víko od popelnice, velmi malý. Řadicí páka, spíše páčka, byla hned u ruky. Nízký vůz krátce řezal zatáčky. V druhé polovině šedesátých let dvacátého století už měl Clark pod kapotou svého vozu dvakrát tolik koní, než míval Fangio. Obrovský posun ve vývoji zaznamenaly i podvozky a kola. Fangio by žasl.
I přesto ale nebyla auta v polovině šedesátých let zase o mnoho bezpečnější než ta z poloviny let padesátých. Stejně jako Fangio, Moss, Hawthorn a stejně jako všichni ostatní, neměl Clark žádné bezpečnostní pásy, pořádnou ohnivzdornou kombinézu a byl obklopen benzínem prolévajícím se kolem v lehce prorazitelných hliníkových nádržích. Kdykoliv mohla přijít katastrofická nehoda, selhání pneumatik nebo nějaký mechanický kolaps. A to vše při vyšší rychlostech. Nezměnily se ani všechny ty neskutečně tvrdé a nehybné objekty okolo tratí. Věci se měnily, přesto však zůstávaly nebezpečně stejné…
