Majitelé Auto Union a Mercedes, v té době podporovaní nacisty, přišli na to, jak přeskočit konkurenci. V polovině třicátých let dvacátého století si mezi sebou rozdělili roční státní dotaci v hodnotě přibližně půl milionu německých marek a chystali se investovat další miliony na výrobu jedněch z nejničivějších zbraní, které soutěž Formule pamatuje. A jestliže se ptáme, zda měl koncept jejich vozů náležitě moderní lesk, tak ano. Němci vzali Formuli, která zamýšlela snížit rychlost jízdy a zajistit tak rovné podmínky pro všechny závodníky, do svých rukou. Zapracovali a vyrobili vozy velmi lehké, velmi silné a z technologického hlediska beroucí dech. Trvalo dalších třicet let, než je někdo dohonil.
Zatímco velkolepá Alfa Romeo P3 z poloviny třicátých let měla výkon 250 koní a dosahovala rychlosti přes 225 kilometrů za hodinu, vozy Mercedesu byly schopné dosáhnout rychlosti 320 km/h při výkonu téměř 600 koní. V té době to byl hotový vrchol šílenství. Mercedesy jezdily na děsivou směs metylalkoholu a nitro-benzolu. Pro konstrukci vozů byly použity ultra lehké slitiny a vozy vypadaly jako pánský děrovaný nátělník. Tyto díry umožňovaly dostat se pod určenou magickou váhovou hranici 750 kg. Technici tuto metodu nazývali „přidávání lehkosti“, to když totiž sahali po vrtačce aby vyvrtali další díru do rámu nebo nápravy. V roce 1937 vyhrál Hermann Lang neoficiální závod šampionátu na okruhu v Avus poblíž Berlína. Ve svém Mercedesu W125 projel trať průměrnou rychlostí 255 km/h.
A kteří další „supermani“ kromě Langa řídili tyto děsivé stroje? Byl zde skvělý Rudolf Carraciola, který měl následkem nehody jednu nohu kratší než druhou a během svého zotavování mu tragicky pod lavinou zahynula jeho žena. Neméně šílený byl Bernd Rosemeyer, požitkářský Achille Varzi, Tazio Nuvolari a Jean-Pierre Wimille, který se později přidal k francouzskému týmu Resistance. Jméno Nuvolari ještě dodnes vyvolává obdiv a úžas. Kromě jezdců německého týmu zde ale bylo i mnoho dalších hrdinů své doby. Tři nejvýznamnější byli Giuseppe Campari, Louis Chiron a Philippe Étacelin, řidiči vozů Alfa, Maserati a Bugatti.
Vraťme se ale k Nuvolarimu. Muži nepatrné postavy, jenž byl nejen odvážný, úspěšný, nesmírně rychlý, snadno a okamžitě rozpoznatelný, ale také epicky nezkrotný. Byl to muž podivného vzhledu, štíhlý, připomínající skřítka. Enzo Ferrari ho dobře znal. Ve třicátých letech spolu strávili nějaký čas. Při smíšeném pocitu hrůzy a hlubokého obdivu si všimnul, že kdykoliv Nuvolari vjížděl do zatáčky, nikdy nesundal nohu z plynu. Vlastně držel plyn na podlaze po celý závod.
Tanzi Nuvolari nebyl fyzicky schopen pomalejší jízdy. Zatáčky jednoduše považoval za příležitost prozkoumat nové možnosti přilnavosti pneumatik nebo jako empirický test hodnotící fyzikální vlastnosti podvozku jeho vozu.
