Hawthornova výhra v šampionátu z roku 1958 byla pro Brity velkou událostí. A aby také ne, vždyť jeden z jejich britských synů získal titul ve Formuli 1. Velký rozměr ale tato událost získala i vzhledem k jeho tragickému konci. Co se však stalo v následující sezóně byla pravděpodobně událost ještě větší. Snědý tvrďák Aussie Jack Brabham získal svůj první titul a tentokrát nešlo jen o jezdce, ale především o jeho vůz. Brabham řídil vůz s motorem umístěným vzadu – maličký a elegantní Cooper-Climax, potomek série bláznivých závodních aut, která Charles a John Cooper vyráběli ve své kůlně v Surbitonu. Tyto automobily poháněl motocyklový motor o objemu 500 kubických centimetrů a byl umístěný v zadní části vozu. Brabham během sezóny nakonec nasbíral celkem dvě výhry, jednu v Monaku a druhou na Britské Grand Prix v Aintree. Podobně na tom byl Tony Brooks, který řídil konvenční Ferrari s motorem klasicky vpředu. Brooks se umístil první v Rémách a na Velké ceně Německa v Avus. Byla to další umístění na stupních vítězů, která přinesla Brabhamovi toho roku titul. Nesmíme zapomenout, že i Stirling Moss také zvítězil ve dvou závodech, v Portugalsku a v Itálii, a rovněž v „drobném hrdinovi“ Cooper-Climax. Bruce McLaren na konci sezóny shrábl pátou příčku, a to také pro výstřední podivíny ze Surbitonu.
Dnes se snad už nabízí pouze jedna otázka. Proč trvalo tak dlouhou dobu, než někdo umístil motor dozadu? V polovině padesátých let dvacátého století naopak jedinou otázkou bylo, jak si to vůbec něco takového mohli dovolit? Umístit motor do zadní části vozu, kdo to kdy viděl! Přestože se o to již jednou pokusili v ďábelském Auto Union, zdálo se to být tzv. proti přírodě a v seriózních závodech to nepřicházelo v úvahu. Jezdec stáje Maserati Nello Ugolini jen stěží maskoval své zděšení nad těmi strašlivými hrůzami, které se v Anglii začaly vyrábět. Ferrari si jednoduše přál, aby zmizely ze scény. Italové se o Johnu Cooperovi vyjadřovali jako o garážním mechanikovi, v originále ´garagista´, což znělo ještě o něco více opovržlivě než ekvivalent francouzských kolegů, ´garagiste´. Dokonce i v Británii vyvolal posun k vozům s pohonem vzadu jisté rozpaky.
Britský tým Vanwall, který byl založen inženýrským magnátem Tony Vandervellem jako odpověď na byrokratickou smetánku z BRM, byl podobný jako Cooper. Ve Vanwallu se vždy uměli dívat směrem vpřed, na to, jak se bude vyvíjet budoucnost, a také byli vždy i obstojně technologicky vybaveni. Jejich designéry byli Colin Chapman a Frank Costin, kteří v roce 1957 zvítězili v Britské Grand Prix a toho samého roku poskočili na přední příčku tabulky poháru konstruktérů (s laskavým svolením Mosse přidali k té Britské ještě Grand Prix v Pescaře a Monze). Jejich vozy byly chytré, velmi elegantně a vkusně sestavené a plné zajímavých nápadů na brzdách, pružinách i v aerodynamice, ale motory jejich vozů byly umístěny vpředu a to dělalo vozy odpovídajícím způsobem objemné. Také první Lotusy Colina Chapmana, stavěné pro Grand Prix, měly motor vepředu před řidičem. A dokonce i samotný John Cooper prohlásil, že přesun motoru na zadek vozu byla úplně původně pouhá z nouze ctnost, vlastně jen nápad, který se zrodil z nutnosti. „Když jsme sestavovali náš první závodní vůz s objemem 500 kubických centimetrů, bylo to prostě mnohem pohodlnější umístit motor s hnacím řetězem dozadu“, řekl Cooper. Teprve když přešli na větší stroje, uvědomili si, že princip zadního pohonu empiricky dobře funguje. „V polovině padesátých let jsme sestavili sportovní vůz s useknutým zadkem a motorem umístěným vzadu. A tehdy jsme si poprvé začali uvědomovat, že jsme asi přišli na kloub něčemu novému“. Vůz byl lehký, s dobrým rozložením váhy, kola nevyčnívala ven. „Zkrátka to se to zdálo být to pravé“, prohlásil Cooper.
V lednu roku 1958 řídil Stirling Moss poddimenzované Cooper-Climax T43 a dojel si v něm pro vítězství na argentinské Grand Prix. Zatímco čekal, jestli bude hotový Vanwall, ve kterém měl se vší pravděpodobností jezdit právě tuhle sezónu, zcela nečekaně zvítězil s malým zázrakem Cooper-Climax.
