Zpátky na trati, v roce 1955, figuroval Hawthorn uprostřed katastrofické nehody v Le Mans. Několik minut po tomto neštěstí se celý přepadlý svěřil se svými pocity Lanci Macklinovi. Macklin byl dalším řidičem, který byl chycený uprostřed víru vozů. Nešťastnou nehodu ale přežil, mimochodem díky tomu, že se dokázal vyhnout právě Hawthornově Jaguaru. Macklinovi tehdy po závodě řekl: „Byl jsem to já, kdo zabil všechny ty lidi, je mi to vážně moc líto a určitě už se k závodění nikdy víc nevrátím“. Ale vrátil se a okamžitě vyhrál závod pro Jaguar.
Následujícího roku natočil propagační film, kdy kamera byla upevněná na jeho Jaguar D-Type, ve kterém jezdil po trati a ke všemu navíc dával svůj komentář. To všechno během normálního provozu, na silnici za přítomnosti obyčejných civilních řidičů. Trať nebyla uzavřená, ale Mike se přesto řítil kolem jedoucích kamionů a osobních vozů. Během jízdy vše komentoval a prohlásil: „Dnes musím být trochu opatrný, protože na silnici je docela velký provoz. A tady se nám někoho plete do cesty… cyklisté jsou naprosto všude … typičtí Francouzi!“
Po Le Mans 1955 už Hawthorn nebyl tím drzým jednadvacetiletým mladým mužem, kterým býval tehdy v roce 1950, když jezdil v Riley Imp na rychlostních závodech v Brightnu. Stal se středem pozornosti. Stal se z něj poněkud kompromitovaný a pokořený Hawthorn. Jeho jméno bylo nyní opředené polemikou, nemocí, zraněními, nezákonnými činy, tragédií a pošetilostí spojené s nadměrným pitím. A samozřejmě mu nepřispěl ani fakt, že jeho rival, Stirling Moss, se dostával do vrcholné formy.
Je nutné podotknout, že se Hawthorn o Mosse nijak nezajímal. Viděl Mosse jako hráče, závodníka, který to bere příliš vážně a profesionálně. Viděl ho jako závodníka, pro kterého je řízení byznys a má dokonce svého vlastního manažera. Na straně druhé viděl Hawthorn sám sebe jako gentlemana, který to dělá pro lásku k automobilovému sportu. Byl to postoj, který mu podle jeho názoru dodával morální hranice. Nebylo ale pochybností, kdo byl lepším řidičem. Moss byl pro Hawthorna v podstatě jakýmsi věčným měřítkem, výčitkou. Začal svou závodní kariéru, stejně jako Hawthorn, u Coopers a v polovině padesátých let dvacátého století byl jedním z horkých es v soutěži Formule 1. Jednoduše byl ohromně rychlý a mohl se na chvostu Fangiova vozu držet celý den, kdyby to bylo nutné, a nikdy nevypadal, že by se u toho zapotil. Výjimkou byl rok 1955, kdy se na Britské Grand Prix nechal unést a s horkou hlavou proletěl cílovou čárou o polovinu vozu rychleji než Maestro. Okopíroval styl Giussepeho Fariny. Stejně jako Farina řídil s nataženými pažemi a ne proto, že by to bylo pohodlné. Popravdě to bylo velice nepohodlné a bylo potřeba spousta tréninku, aby si na to zvyknul. Moss tak řídil hlavně proto, že to dobře vypadalo a také to vyvádělo z míry jeho soupeře a jeho samotného to činilo výjimečným. Také byl překvapivě všestranný – byl schopen dovézt k vítězství Sunbeam Talbot střední třídy v Alpském rall a v roce 1955 se mu podařilo dobýt Mille Miglia v Mercedesu 300 SLR a v Nürgurgringu na tisícikilometrové trati dokázal zvítězit třikrát v řadě, dvakrát za volantem Aston Martin a jednou v Maserati Birdcase. Uměl jezdit v obřím Jaguaru Mk VIIs a závodit s ním v kategorii „Saloon“ vozů. Uměl také řídit maličký Coopers, který se právě dostával na scénu Formule 1. Nuvolari označil Mosse za génia už v roce 1949: „Sledujte ho“, řekl. „V budoucnu to bude jeden z nejlepších pilotů“.
Abychom ale Hawthornovi nekřivdili, byl to také skvělý řidič závodních a salónových vozů. Kdyby nebyl tak dobrým jezdcem, tak by také nikdy nedostal místo předního pilota pro stáj Ferrari. Moss byl ale suverénně dokonalý. Byl elegantní, v kondici, velmi přizpůsobivý a naprosto profesionální. Nepil, ale měl velmi rád ženy a v pit stopech proháněl všechny sukně. Pravidla uměl i pozpátku. Uznával vše, co bylo v mezích lidských možností a bylo povolené pravidly. V žádném případě netoleroval podvádění. Další jeho kvalitou byly pevné nervy, nic ho nevyvedlo z míry. Po tragické nehodě v Monze v roce 1958 se vysoukal z vraku svého Maserati, stál tam a přemýšlel: „Jestli je tohle peklo, tak tu není příliš teplo. A jestliže je tohle nebe, tak proč je tak zaprášené?“ Moss byl kompletním a dokonalým řidičem a navíc absolutně moderním.
Mossova přítomnost byla pro Hawnthorna a jeho trvale špatnou pověst nepříjemná a rád mu za zády přezdíval ´Mojžíš´. Byla to narážka na Mossova otce, který byl Žid. A navíc, s postupující sezónou, začínalo být jasné, že kdyby Hawthorn získal titul, bylo by to díky jeho stabilnímu sbírání bodů do celkového součtu. Akumuloval body během sezóny procento za procentem. Byl takzvaným procentuálním hráčem spíše než hulvátem v motýlku, kterého v něm viděli jeho fanoušci. Moss vyhrál dva ze tří prvních závodů. Tony Brooks zvítězil ve třech z dalších šesti. Peter Collins se umístil první v Silverstonu, na trati, na které by Hawthorn rád zvítězil více než kdekoli jinde. Následně na Portugalské Grand Prix se Moss zachoval jako pravý gentleman spíše než hráč. Perfektně se vyznal v pravidlech a znal každý detail. Zasloužil se o to, že byly Hawthornovi obnoveny a přiznány cenné body. Na základě nepatrného porušení technických pravidel v podstatě přenechal Hawthornovi titul. A ukázalo se, že o pouhý jeden bod.
