Přeskočme nyní vpřed do roku 1956. Hamilton, Hawthorn a ostatní řidiči (z nichž Hawthorn společně s Mussem, Castellottim, Portagem a Collinsem všichni zemřeli v horizontu dvou let) právě dokončili automobilový závod ve Švédsku a měli potřebu nějaké pozávodní stimulace a odreagování. Všech šest závodníků pracovalo jako tým a zpoza baru ukradli bednu whisky. Uplynulo několik hodin a podnapilý Hamilton v Hawthornově pokoji zapojil požární hadici. Hadice vyvolala povyk a kdyby jen to, hotelová chodba byla v okamžiku vytopená, prostě celá pod vodou. Podobně opilý Hawthorn vzal hadici a postříkal pár, který se zrovna miloval v jednom z pokojů. Doslova je spláchl z postele. Hamiltonovi se podařilo zastavit vodu a celou věc vypnout pouze za pomoci požárnické sekery. V polovině padesátých let vám toto mohlo skoro klidně projít, ale i kdyby všechny tyto výstřelky mohly být přehlíženy jako pouhá mladická prostopášnost a chuť se bavit (Hawthornův pes se dokonce jmenoval „Groggy“), existovalo mnoho dalších neřešitelných problémů kolem. Jako příklad je možné zmínit skandál během povinné vojenské služby.
V roce 1954 měl Hawthorn nastoupit na dvouletou službu u ozbrojených sil, což v té době bylo povinností pro každého schopného mladého Angličana. Hawthorn ale nejdříve dostal odklad a pak prchl z Anglie na kontinent. Když se poté vrátil zpět do Anglie, tak se ve strachu skrýval, aby nebyl objeven ministerstvem obrany. V parlamentu vyvstaly jisté otázky a pochyby, a to otázky typu, proč mladý muž, který je dostatečně zdravý a způsobilý pro závody Formule 1 není schopen vykonat povinnou základní vojenskou službu. Britský tisk si ho jízlivě dobíral: „Proč ses nevrátil domů Miku? Máš obstojnou šanci, že se stále ještě podíváš do světa – v britské uniformě.“ Po tomto skleslém a bezútěšném sarkasmu, který vznikl na Fleet Street, následoval titulek: „CHYTNĚTE TOHO PODVODNÍKA“. Mikův otec Leslie se po tomto nadpisu v novinách pokusil britský tisk uklidnit. V dojemném rozhovoru vzal vinu sám na sebe, když řekl, že zřejmé a nesčetné delikvence jeho syna, jsou vlastně jeho chyba. Celá kauza se táhla až do října, kdy musel Hawthorn na operaci ledvin. A to ho s konečnou platností učinilo nezpůsobilým pro výkon vojenské služby jednou pro vždy. To však samozřejmě nezměnilo názor široké veřejnosti. A poté se i jeho osobní život začal stávat přehnaně složitý.
Mike Hawthorn podle magazínu Time jezdil přímo v ďábelském stylu a nebyla řeč pouze o jízdě na okruhu. Jeho pokřivené tělo shrbené ve stísněném prostoru kokpitu, bylo schopno si užívat, kde jen to šlo. Nebylo tedy divu, že zplodil nemanželské dítě. V době, kdy se skrýval v zahraničí a snažil se vyhnout povolání k vojenské službě, udržoval poměr s rozkošnou Francouzskou Jaqueline Delaunay. A tak se jim v roce 1954 narodil syn Arnaud. Toto dítě vypadalo přesně jako Mike (pomineme-li fakt, že bylo malého vzrůstu, snědé a střízlivé), bylo očividně jeho. Hawthorn strávil následující dva roky tím, že se svému synovi úspěšně vyhýbal. Vyhýbal se i všem tíživým povinnostem, které měl a které byly s otcovstvím spojené. To šlo až do té doby, než ho mademoiselle Delaunay zahnala do kouta na francouzské Grand Prix v Remeši. Přijela do Remeše a v náručí držela batole oblečené v maličkatých bílých kalhotách, zelené bundě a motýlku. Byla to Mikova miniatura.
