Sezóna 1958 byla konečně a definitivně poslední sezonou pro Fangia. Fangio se s kariérou rozloučil v červenci na francouzské Grand Prix po lhostejném výkonu v nyní už hodně zastaralém Maserati 250F. Po mnoho let a automobilových sezón přihlíželi diváci na Formuli 1 tomu, jak „křivonožka“ do své blyštivé kolekce vytrvale sbírá jeden titul za druhým. A nyní bylo nenadále startovní pole a šance na výhru zeširoka otevřené.
Ptáte se, kdo se chystal této situace využít a nastoupit na scénu? Vzestupné pořadí na prvních pěti příčkách v šampionátu řidičů ke konci roku 1958 bylo následující; Peter Collins, Roy Salvadori, Tony Brooks, Stirling Moss a na vrcholu samotný Mike Hawthorn. Toto stoprocentně britské obsazení bylo velmi překvapivé. A vzhledem k tomu, že zpátky v roce 1950, v počátcích novodobé Formule, figuroval mezi prvními deseti piloty šampionátu pouze jeden britský účastník, solidní závodník jménem Peter Whitehead, bylo toto obsazení o to víc působivé. Peter Whitehead v Top 10 a starý Reg Parnell potácející se na jedenáctém místě. Ještě podivnější ale bylo, že nyní, tři ze čtyř nejlepších konstruktérských týmů, byli taktéž Britové.
Generace řidičů a konstruktérů na sobě totiž po skončení války vytrvale pracovaly během domácích a klubových závodů na území Velké Británie a nyní začaly sbírat zasloužené ovoce v podobě několika vítězství i venku. Tony Brooks, přezdívaný závodící zubař, se stal prvním britským řidičem, kterému se podařilo vyhrát v závodech Formule 1 v britském voze značky Connaught. Psal se rok 1955. Jediná škoda byla, že zvítězil v Syracuse, což byl neoficiální závod šampionátu. Stirling Moss již v té době předváděl brilantní výkony po boku nebo spíše pouhých několik metrů v závěsu za Fangiem v týmu Mercedesu. Bylo jen otázkou času, než se stane jasným šampionem. Poté opustil Mercedes a závodil za tým Vanwall. Peter Collins byl rychlý, úspěšný a spolehlivý. Řídil vůz značky Ferrari, konkrétně šestiválcové Ferrari 246. Roy Salvadori, který jezdil v neobvyklém Cooper-Climax s motorem vzadu, se roku 1958 v Německé Grand Prix umístil na úctyhodném druhém místě za Brooksem.
Vzhledem k tomu, jaká panovala během celého šampionátu konkurence a soutěž byla vyrovnaná, to byla svým způsobem náhoda, že se Hawthorn dokázal stát šampionem. Dalším faktem je, že Hawthorn během celé své závodní kariéry vyhrál pouze ve třech Grand Prix. V roce, kdy získal titul šampiona, zvítězil pouze v jednom závodě. Moss toho roku získal čtyři a Tony Brooks tři výhry.
