Vraťme se na Nürburgring. Samotný Juan Manuel Fangio v minulosti, roku 1951, tvrdil, že je nemožné znát celou trať a udržet celých dvacetři kilometrů v hlavě a proto vytěsňuje z paměti všechny pomalé pasáže. „To, na co jste se museli soustředit a mít na paměti, byly rychlé úseky závodní tratě…”, vysvětloval svou taktiku Fangio, který na okruhu v Nürburgringu od té doby dvakrát zvítězil a měl o trati mnohem jasnější představu. V srpnu roku 1957 se navzdory vlastnímu věku a rostoucí porazitelnosti Maserati cítil poměrně sebevědomě. Automobilový novinář, Rodney Walkerley, který pozoroval Fangia v tréninku, popsal jeho výkon takto: „Fangio vystřelil z můstku za ohromného výbuchu zvuku podobného explozi. Po rychlém a dlouhém stoupáku držel nohu pevně na plynu. Následující zatáčku projel v plném smyku, nepřetržitě bojujíc s volantem, a ve vteřině byl pryč. Při pouhém pohledu na jeho jízdu bylo jasné, že je ohromně rychlý. Všichni ostatní jezdci proti němu vypadali pomalí, dokonce i Mike Hawthorn.”
Když ve dvanáctém kole zajížděl Fangio do boxů, byl o třicet sekund ve vedení před Collinsem a Hawthornem jedoucích ve svých Ferrari bok po boku, jako téměř perfektně sladěná dvojice. Za Fangiem byli několik kilometrů pozadu. Pro Mosse a Brookse ve Vanwallech to nebyl dobrý závod a zdálo se, že jsou bez šance na útok na přední pozice. Pro Fangia to vypadalo slibně, ale pak přišla servisní zastávka, která se změnila v hotovou katastrofu. Silně připomínala případ Nuvolariho z roku 1935. Mechanici s klidnou hlavou a pevnými nervy zpackali všechno, co bylo možné. Výměna pneumatik byl naprostý propadák. Fangio čekal a čekal. Když opouštěl boxy, ztrácel již na obě Ferrari padesát jedna sekund. A tak se stejně, jako před lety Nuvolari, pustil do jakéhosi „kontrolovaného“ šílenství. „Vyjel jsem z boxů a začal jsem brát všechny zatáčky o stupeň výš než obvykle“, vysvětloval po závodě Fangio. Po tomto výkonu se mu začalo přezdívat „muž, který vítězil tak pomalu, jak jen to bylo možné“. To, jakým stylem se Fangio dokázal vrátit do závodu, také znamenalo, že s každým ujetým kolem znovu a znovu pokořoval rekord tratě. S každým kolem byl rychlejší a rychlejší. Dokázal se dostat na devět minut a sedmnáct sekund. Ve dvacátém okruhu, dvě kola do cílové pásky, mu scházelo pouze několik sekund na to, aby se dotáhl na Collinse a Hawthorna. Mezitím se tito dva jezdci stáje Ferrari, kteří nebyli zcela v obraze s vývojem situace v poli za nimi, rozhodli rozdělit si umístění v závodě mezi sebou. Peter Collins na rovince najel vedle Hawthorna a následovalo nečekané gesto. Hawthorn později prozradil: „Collins se ke mně přiblížil, zvedl palec nahoru, jako že je všechno v pořádku. Potom ukázal na mě s jedním zdviženým prstem a zpátky na sebe se dvěma prsty. Chtěl, abych vyhrál a byl připraven mi vítězství přenechat a sám skončit druhý.
Několik minut na to se ale Fangio přehnal jak přes Collinse, tak přes Hawthorna. A to nebylo vše. Nejen, že je oba předjel, ale dal si záležet na tom, aby se dosud vedoucímu Hawthornovi vzdálil ještě před nájezdem na rovinku. „Na rovince by se za mě Hawthorn mohl nalepit, využít tak vzdušného odporu mého vozu a předjet mě“, vysvětlil Fangio. „Mechanici týmu Ferrari prudce gestikulovali a mávali rukama ve vzduchu. Stájový manažer týmu Maserati, Nello Ugolini, se při pohledu na své hodinkyjen usmíval“, tak popsal událost sportovní redaktor Walkerley. Fangio zvítězil o tři sekundy. Collins a Hawthorn, bůh jim žehnej, byli u vytržení. Jako kdyby oni sami byli vítězové. „Nepřestávali mi gratulovat a třást mi rukou. Byli to oba moc dobří kluci.“, řekl Fangio. Fotografie pořízené po odmávání cílové vlajky ukazují Fangia, zmoženého únavou, jak je nesen vzduchem kolegy svého týmu a objímán dvěma mladými britskými jezdci. Oba Britové mají na fotografiích radostný a zároveň nevěřícný výraz někoho, kdo viděl něco neskutečného. Byli svědky téměř neuvěřitelně brilantního výkonu. „Troufám si říct, že ten den jsem tu trať konečně naprosto pokořil“, vyjádřil se poté o okruhu v Nürburgringu smířlivě Fangio. Načež si šel převzít svůj pátý a poslední titul světového šampióna.
Jeho chráněnec Stirling Moss uklidil v posledních dvou závodech dvě prvenství pro Vanwall. Fangio v obou případech s pokorou přijal druhá místa. Na konci roku 1958 se rozloučil se sportovní kariérou, stále naživu a v přijatelném zdravotním stavu. Se zaslouženou ctí národního hrdiny Argentiny se odebral žít klidným životem a nechal zbytek světa polemizovat o tom, zda byl anebo ne, nejlepším jezdcem Grand Prix všech dob. Ne, nikdy totiž neukázal svou všestrannost tím, že by zvítězil v závodech v Le Mans nebo Mile Miglia nebo v Indianapolis. A sezóna Formule 1 byla výrazně kratší než dnes. Skládala se ze sedmi až osmi převážně Evropských velkých cen, pořádaných mezi měsíci květen a září. Startovní pole závodníků mohla být a bylo v té době velmi rozličných kvalit. Faktem ale stále zůstává to, že s dvaceti čtyřmi výhrami z celkových padesáti a jednoho startu, je velmi nepravděpodobné, že by Fangiovu procentuální úspěšnost vítězství někdo vůbec kdy pokořil. Navíc tu vždy bude ten jedinečný výkon v Nürburgringu 5. srpna 1957.
