Pro mnohé byl ale tím největším zklamáním tým Jaguar. Jejich neúspěch byl okázale marnotratný. Ford – v té době majitel automobilky Jaguar – byl přesvědčen, že, díky obrovskému rozsahu a mezinárodnímu kouzlu Formule 1, stojí za to se do ní pustit ve větším měřítku než jen financováním motorů Ford Cosworth. A proto Ford v roce 1999 koupil slibný tým Stewart Grand Prix. Ten byl založen Jackiem Stewartem o tři roky dříve a již se pyšnil jednou výhrou na Grand Prix zásluhou Johnnieho Herberta. Ford za tým zaplatil bolestivě vysokou částku 154 miliónů dolarů. Zároveň také podepsali smlouvu s Eddiem Irvinem, horkým želízkem z Ferrari, a nabídli mu kontrakt na patnáct miliónů liber. Dále nakoupili obrovský pojízdný cirkus obytných vozů a luxusních mobilních apartmánů a vše nastříkali perleťově zelenou barvou týmu Jaguár. Svůj vozový park pak rozprostřeli mezi přívěsy a kamióny ostatních týmů Formule 1. To byl poslední ze světlých okamžiků. Od té doby to bylo monotónní fiasko. Za první rok v soutěži sesbírali pouhé čtyři body. Na začátku druhé sezóny Irvine oznámil, že “pokud se tým výrazně nezlepší, tak budou potřebovat pořádně nakopnout“. „Bylo by těžké předvést opět tak slabý výkon“, dodal. V roce 2001 pak získali devět bodů.
V panice vyhodili několik lidí a přivedli Nikiho Laudu, aby dal nějaký smysl tomu, co ještě z týmu zbývalo. Lauda vzápětí objevil, že vozy Jaguár byly hned od samého začátku úplná katastrofa. Nařídil postavit nový vzduchový tunel a celkově o sobě začal dávat vědět. Provozní ředitel společnosti Ford Motor prohlásil: „S naším továrním týmem Jaguar Racing jsme ve Formuli 1 proto, abychom se v ní udrželi“, V sezóně 2002 pak získali osm bodů, o bod méně než v té předchozí.
