Když Michael Schumacher v Silverstonu 1999 naboural své Ferrari a ošklivě si rozlámal nohu, někteří to považovali za karmu, za znamení, že by měl přehodnotit své priority. „Najednou jsem cítil, jak mi zpomaluje tep a pak se úplně zastavil“, prozradil následně Schumacher. „Světla se zhasla.“ Kdo ale pohotově přehodnotil své priority, byl Irvine. Vystoupil zářivě ze stínu velkého mistra a upravil si auto tak, aby vyhovovalo jemu. V rozběhlé sezóně s ním získal čtyři vítězství, ale nakonec se mu nepodařilo vyhrát titul. Skončil pouhé dva body za Mikou Hakkinenem. Byla to ironie osudu: všechna ta tvrdá dřina, neuvěřitelný teambuilding, všechna ta germánská obětavost, jen proto, aby nakonec Irvine skončil v šampionátu před ním. Eddie Irvine, divoká karta milující zábavu a věčně se honící za ženskými.
V roce 2000 pak Schumacher s přehledem rozdrtil všechny své soupeře a stal se prvním světovým šampionem pro Ferrari po jednadvaceti letech. Pak se mu to podařilo znovu. A znovu. A znovu (i když pouze s dvoubodovým náskokem před Kimi Räikkönenem). A znovu… „Hodně to pro mě znamená, vyhrát sedmý titul tady ve Spa-Francorchamps. Zejména, když je to pro Ferrari jubilejní, v pořadí sedmistý, závod v Grand Prix. Je to opravdu celkem pozoruhodné“, přemítal potěšený Schumacher v srpnu roku 2004.
Nezamýšleným důsledkem jeho naprosté nadvlády bylo, že začala celosvětově klesat sledovanost Formule 1. Rok 2002 byl mimořádně špatný: rok, ve kterém Ferrari vyhrálo všechny závody Grand Prix, kromě dvou. Pravda, McLaren téměř úplně ovládl sezónu 1988, což bylo svým způsobem dosti špatné. Ovšem tehdy dva z nejlepších jezdců poválečné doby – Prost a Senna – strávili celý ročník nelítostným bojem, který se rozhodl až na konci října. Schumacher měl však titul pro sezónu 2002 jasně v kapse již od července. Zbytek sezóny tak neměl na práci nic víc, než lámat nové rekordy a občas přihrát příležitostnou výhru svému nejnovějšímu týmovému kolegovi, kterým byl gentlemanský Rubens Barrichello.