Ron Denis nepůsobil vždy v týmu v McLarenu. Začínal u Cooperu s Jochenem Rindtem. Potom přešel do Brabhamu a následně se rozhodl vyrábět svá vlastní auta. A tak na začátku osmdesátých let vedl úspěšný tým Formule 2 se jménem Project Four Racing. McLaren byl mezitím stále pod vedením Teddyho „The Wiener“ Mayera. Tým byl uvězněn ve slepé uličce, žádné nové nápady, žádné změny. Jejich poslední titul mistra světa mezi řidiči byl z roku 1976, když ho získal James Hunt. Od té doby ztratili svou chuť do života a cílevědomost. Jejich vozy Formule 1 byly slabé M26 a M29 a za volantem seděli jezdci jako John Watson a Andrea de Cesaris, kteří také nebyli dostatečně dobří na to, aby se z nich stali šampióni.
Netrvalo dlouho a spojení s McLaren bylo navázáno. Ron Denis byl neuvěřitelně vysoce motivovaný a dobře organizovaný, měl k dispozici sponzorství od lidí z Marlboro cigaret a služby nejlepšího konstruktéra Johna Barnarda a jeho chytrého podvozku z uhlíkových vláken. Takovýto celkový převrat byl náležitě potřebný. Ron Denis se stal výkonným ředitelem McLarenu a položil základy týmu, jaký známe a uctíváme dodnes. K už tak silné kombinaci finanční, organizační a technické stránky přidal tým navíc nový turbomotor v podobě silného a výkonného TAG/Porsche a zároveň dvojici řidičů z absolutní špičky: Nikiho Laudu a Alaina Prosta. Lauda uskutečnil svůj návrat v osmdesátém druhém roce, aby tak dal dohromady nějaké peníze pro svou obchodní společnost. Prost se k týmu připojil v roce 1984 a dychtivě toužil (po působení v Renaultu) znovu se prosadit jako možný kandidát na titul mistra světa. Bylo to shromáždění dokonalé intelektuální kapacity a mazanosti a bylo to neodolatelné. V roce 1984 kolektivně rozdrtili své soupeře. Získali titul mistrů světa v poháru konstruktérů se dvanácti výhrami z celkově šestnácti možných. Zároveň získali titul mistra světa mezi řidiči. Niki Lauda se umístil na prvním místě a Alain Prost na místě druhém, pouhý půl bod za svým týmovým kolegou. Oba dva měli více než dvojnásobný počet bodů než Elio de Angelis, který se umístil třetí.
A tak se McLaren stal ztělesněním moderních britských konstruktérů aut, představitelem novodobých garážistů s týmem stovek zaměstnanců pracujících v zářivé dílně na centrále ve Wokingu a stovkou dalších v TAG/Porsche ve Stuttgartu, kde se pracovalo na výrobě motorů. A to vše v podmínkách tak čistých, tak neuroticky klinických, jako v laboratoři NASA. Všechno řídil Ron Denis: vševědoucí šéf týmu s kamennou tváří, tolik milující šedou barvu. O nějakých třicet let zpátky tu bylo BRM, v mrazivé kůlně, na zadním dvorku něčího domu, ve strohých podmínkách, za přítomnosti zoufalství a neuskutečnitelných snů, vedeno romantickou touhou a poníženě končící v neúspěchu. Nyní tu byl šedivý, ale přesto budoucností zářící McLaren.
