Německá Grand Prix, Nürburgring, 28. července 1935
V létě roku 1935 jel německý nacionalismus na nejvyšší obrátky. Samozvaná elitní rasa nesnesla porážku v žádné podobě – v politice, na bitevních polích, fotbalových stadionech ani běžeckých drahách. Smysl pro nadřazenost se samozřejmě projevil i na automobilových okruzích, Mercedes i Auto-Union poráželi ostatní jako na běžícím páse. Německo nevlastnilo pouze nejrychlejší auta, ale rovněž nejrychlejší jezdce, muže, jako byl Rudolf Caracciola, Manfred von Brauchitsch či Bernd Rosemeyer, nový objev, který podobně jako řada jeho předchůdců začínal u motocyklů. V bílých kombinézách bez poskvrnky působili Němci přísně a výkonně a veřejnost je začala vnímat jako neporazitelné.
Pochod Němců k moci byl započat roku 1934. Tehdy – poté, co tým Alfa Romeo zvítězil v Monaku a Francii – si Auto-Union uzmul celý zbytek sezóny pro sebe, s vítězstvími v Německu, Švýcarsku, Itálii, Španělsku a Československu. Dařilo se i roku následujícího, kdy Luigi Fagioli vyhrál monackou Grand Prix za Mercedes, Achille Varzi za Auto-Union triumfoval v Tunisu a Rudolf Caracciola za Mercedes v Tripolisu, Francii a Belgii. Zdálo se, že stříbrným strojům nestojí na domácí půdě nic v cestě. Pluk zapálených nacistů tak mohl vykročit na 563kilometrový pochod do Nürburgringu v očekávání dalšího triumfu. Výprava sestávala z pěti Mercedesů (Caracciola, Fagioli, von Brauchitsch, Hermann Lang a Hans Geier) a čtyř Auto-Unionů (Rosemeyer, Achille Varzi, Hans Stuck a Paul Pietsch). Nejlepším, co nasbírali Italové, byly tři Alfy Romeo P3, řízené Taziem Nuvolarim, Louisem Chironem a Antoniem Briviem. Ani na okruhu o 176 zatáčkách se však tříset-koňové Alfy nemohly rovnat Auto-Unionům a Mercedesům s výkonem přes 450 koní.
Ačkoliv závodníci upřednostňovali, aby se startovací pozice rozhodly podle časů během tréninku, pořadatelé se namísto toho rozhodli pro tajné hlasování, kvůli čemuž Caracciola vystartoval až jako čtvrtý. Veškeré obavy však byly rázem zažehnány, když Caracciola, sotva dopadla vlajka, okamžitě zamířil do čela. Fagioli se chopil druhé pozice, na konci prvního kola z celkových dvaadvaceti jej o ni však velmi troufalým manévrem připravil Tazio Nuvolari jedoucí ve své známé uniformě z blankytně modrých kalhot a žlutého svetru.
Na konci prvního kola Caracciola míjel boxy rychlostí 274 km/h, za ním jel o 12 vteřin později těsně za sebou Nuvolari s Fagiolim. Druhé kolo patřilo Rosemeyerovi, jenž sesadil Nuvolariho až na páté místo za Caracciolu, Fagioliho a von Brauchitsche. Brzy Nuvolariho minul i Chiron a zamířil na čtvrté místo, zatímco Rosemeyer zastavil kvůli výměně kol. v pátém kole ovšem Chiron a Brivio závod ukončili pro potíže s převodovkou a diferenciálem. Nuvolari tedy zůstal osamocen mezi samými Němci.
Taková situace drobného Itala samozřejmě přitahovala a svůj boj s Němci pojal velmi inspirativním způsobem. Cenné vteřiny se mu skutečně podařilo brzy znovu nabýt. V desátém kole byl Caracciola stále ještě napřed, ani on se však nedokázal ubránit neodolatelnému Nuvolarimu, jenž kolem něj k hrůze německých diváků náhle prosvištěl. Pak přišlo velké drama závodu. Na konci jedenáctého kola – tedy v polovině závodu – se prvních pět automobilů zastavilo v boxech kvůli natankování a výměně kol. Von Brauchitsch procedury zvládl během 47 sekund, když však chtěla natankovat i Alfa, zařízení se náhle rozbilo a operace tak k velké panice řidiče i mechaniků musela být dokončena ruční nálevkou. Podrážděný Nuvolari do sebe ve svém rozhořčení naklopil celou láhev minerální vody, pití přerušoval jen tehdy, když chtěl spílat mechanikům. Přestávka zabrala katastrofální 2 minuty a 14 sekund. Když se Nuvolari konečně vrátil na okruh, spadl až na šesté místo. Jedním slovem tragédie.
Práce mechaniků vynesla von Brauchitsche do přední pozice před Caracciolu, Rosemayera a Fagioliho. Nuvolari je však brzy opět začal dohánět a v dalším, třináctém kole, předjel Stucka, Fagioliho, Caracciolu i Rosemayera. Vydobyl si tak druhé místo, pouhých 69 vteřin za příčkou první. Von Brauchitsch odpověděl novým rekordem: kolo zdolal za 10 minut a 30 sekund a po čtrnácti kolech zvýšil svůj náskok na minutu 26 sekund. Vypadal klidný a v dobré víře, že vítězství je na dosah. A právě to dalo další šanci Nuvolarimu. K prvenství se posouval kolo po kole – nejprve stáhl Von Brauchitschův náskok na 63 sekund, pak na 47, 43 a v závěrečném kole na 35. I takový náskok ovšem stále stačil Němci ke sebedůvěře. Jakmile však projížděl kolem boxů, spatřili jej zoufale ukazovat na levou zadní pneumatiku svého vozu. Tatáž pneumatiky jevila značné známky opotřebení i v předchozím kole, šéf týmu Mercedes Alfred Neubauer však ignoroval úpěnlivé prosby mechaniků, aby ji mohli vyměnit. „Brauchitsch to zvládne,“ mávl rukou. „A stejně tak i pneumatika. Je to jen pár minut.“
Pneumatika to ale nezvládla. Pouhých 10 kilometrů před cílem zkolabovala. Von Brauchitschovy řidičské schopnosti mu umožnily udržet si nad vozem stále jakous takous kontrolu, auto se však zmohlo jen na pomalé belhání. Nuvolari si tedy jako pán dojel pro vítězství, jež světový tisk popsal jako „historický triumf muže nad strojem“. Stuck dorazil téměř o dvě minuty později, za ním Caracciola, který si později stěžoval, že se během závodu necítil ve své kůži. Jako čtvrtý Rosemeyer a pátý von Brauchitsch.
250tisícový dav zůstal touto ranou německé nadvládě jako opařený. Ampliony, připravené ohlásit další německé vítězství, zlověstně mlčely. Organizátoři nakonec odkudsi vytáhli italskou vlajku, její vyvěšení se však obešlo bez italské národní hymny. Jednoduše proto, že se nikdo neobtěžoval její nahrávku přinést. Až na Nuvolariho. Ten totiž nahrávku italské hymny vždy nosil v kufru pro štěstí a poslal ji tedy po svém mechanikovi organizátorům. Diváci si tak přeci jen vyslechli nejnenáviděnější píseň onoho odpoledne. Muselo to být hořké sousto, Nuvolari však přímo tál blahem. Jeden z nejpodivnějších závodů v historii byl zároveň jedním z nejskvělejších.
