Lidé rádi tvrdí, že Fangio neměl závodění rád. Tenhle názor ale ve skutečnosti vznikl na základě řady mechanických závad a smůly, která ho připravila o vítězství v několika slavných závodech. V roce 1953 si jel pro výhru v Mille Miglia, ale jeho Alfě Romeo prasklo závěsné rameno kola. Přesto dojel druhý.
O dva roky později ho ve stejném závodě zradil jeden z válců jeho Mercedesu 300 SLR a se sedm funkčních stačilo jen na stříbro. Toho roku ho smůla potkala i v závodě Targa Florio, když ztratil deset minut v boxech, kde se mechanici snažili uvolnit zaseknutý uzávěr nádrže. I tak z toho bylo další druhé místo. Vyhrát Mille Miglia mu prostě nebylo souzeno – na rozdíl od vyhrávání Velkých cen F1. Argentinec se sice zúčastnil pouze 51 z nich, ale získal neuvěřitelných pět titulů mistra světa. Dodnes je v tomto ohledu druhým nejúspěšnějším jezdcem historie.
Fangio se věnoval také vytrvalostním závodům Carreterra, které se táhly tisíce kilometrů. Mezi roky 1938 až 1948 vyhrál čtrnáct z nich. Do Evropy se vydal až ve svých 37 letech, když v létě roku 1948 přijal nabídku týmu Simca-Gordini a dojel šestý v F2 Coupe des Petites Cylindrées v Remeši.
O rok později vedl Fangio do Evropy argentinský tým Equipo Argentino a zúčastnil se série Maserati 4CLT/48. Juan Manuel začal zostra – získal tři vítězství v řadě. A když do konce sezony ještě přidal další dvě, byla z Argentince najednou senzace sezony. Dveře do F1 měl nyní otevřené a v roce 1950 podepsal s Alfou Romeo.
Zajímavé věci se děly při závodě v Monaku. Alfa Giuseppe Fariny dostala smyk na mořské vodě, která se přes zeď dostala na trať, a auto trefilo kamenné schody. Na místě se rychle nahromadilo dalších devět aut, která do něj buď narazila, nebo prostě zastavila. Naprostý chaos. Ale Fangio, který závod vedl, si všiml, že diváci nesledují jeho, ale jejich pozornost se upíná jinam. Čekal před sebou problémy a zpomalil, takže dokázal kolem této hromadné havárie projet a dojel si pro své první vítězství v F1. Ačkoli vyhrál ještě ve Francii a v Belgii, titul získal jeho týmový kolega Farina. V roce 1951 Juan Manuel sice vyhrál “jen“ tři Velké ceny, ale tentokrát se stal šampionem s náskokem šesti bodů na druhého Alberta Ascariho.
Fangia pak potkala nehoda v Monze, které předcházela série kuriózních událostí. Nejprve zmeškal let z Dundrodu do Milána, ale podařilo se mu chytit jiný do Paříže. Dál to však letecky nešlo kvůli počasí. Fangio si tedy půjčil auto a jel do Monzy, kde ho čekal debut s Maserati A6GCM v F2. Po cestě byl vyčerpaný, naboural a poranil si krční obratel. Později prohlásil, že do Monzy dorazil ve dvě odpoledne, od půl třetí jel závod a ve tři hodiny už byl v nemocnici.
Zranění ho vyřadilo ze zbytku sezony, ale vše si vynahradil v roce 1953, kdy jeho pět vítězství zahrnovalo i výhru v Monze. Pro sezonu 1954 podepsal Juana Manuela Mercedes-Benz, ale jejich fantastické W196 byly připraveny až pro červencový závod ve Francii, takže zatím jezdil za Maserati. S jejich 250F vyhrál závody v Argentině a Belgii a k Mercedesu si přinesl spoustu bodů. S vynikajícím W196 vyhrál rovnou při jejich debutu v Remeši. Dominoval také v Německu, Švýcarsku a Itálii a zajistil si druhý titul.
V sezoně 1955 Fangio vytvořil skvělou dvojici se Stirlingem Mossem. Jezdili tak blízko zasebou, že jim fanoušci říkat ”vlak”. Fangio vyhrál v Argentině, Belgii, Holandsku a Itálii a získal titul číslo tři. Moss si dojel pro druhé místo.
Na konci sezony Mercedes ze seriálu odešel, takže Fangio se přesunul k Ferrari. Jezdil s Lancií-Ferrari D50, se kterou vyhrál tři závody, a v Monze mu následně stačilo dojet na bodech, ale zradilo ho auto. Konec veškerých nadějí to ale nebyl – Fangiův týmový kolega Peter Collins mu slavně přenechal svoji D50, Juan Manuel skončil druhý a na světě byl čtvrtý titul.
Pátý přidal hned následující sezonu, kdy vyhrál čtyři závody. Pamětihodný byl zejména výkon v Německu na Nürburgringu, kde Fangio držel vedoucí pozici, když po dvanáctém kole zamířil do boxů. Tam však ztratil nejen svůj 30 sekundový náskok, ale dalších 48 sekund k tomu a do závodu se vrátil na třetí místo za Collinse a vedoucího Mika Hawthorna. Do konce závodu zbývalo deset kol a Fangio v každém z nich překonal vlastní rekordní čas. Závod vyhrál a korunoval touhle jízdou svůj pátý a poslední titul mistra světa.
Konec kariéry oznámil po Velké ceně Francie v Remeši 6. července 1958. Bylo mu 47 let. Poté stal prezidentem Mercedesu v Argentině, stále cestoval po světě a v automobilovém závodění se pohyboval až téměř do své smrti. Zemřel na klinice v Buenos Aires 17. července 1995.
