Jochena motorsport přitahoval už v mládí, a když v osmnácti letech zdědil rodinný byznys s kořením a nemusel se starat o peníze, vrhnul se do světa závodních aut. Začínal se sériově vyráběnými auty. Jeho cesta do Formule 1 vedla ještě přes Formuli Junior a F2, kde na sebe začal výrazně upozorňovat.
Rindt si pořídil Brabham BT10-Cosworth a v roce 1964 získal London Trophy na okruhu v Crystal Palace, kde si poradil i s hvězdami, jako byli Graham Hill, Denny Hulme nebo Jim Clark. Brzy si získal srdce diváků, které bavil jeho divoký, nebojácný styl a dokázal si dojet pro titul v britské i francouzské F2.
Rindt si v roce 1965 dojel s Američanem Mastenem Gregorym pro spektakulární výhru v závodě 24 hodin Le Mans. Jasným favoritem byly 7 litrové Fordy GT-40 MkII, které se také rychle ujaly vedení. V průběhu závodu ale měly problémy s přehříváním a spoustu času je stály také neustálé zastávky v boxech pro doplnění paliva. Po problémech dalších týmů najednou Jochen s Gregorym jeli na druhé pozici a před nimi už bylo jen další Ferrari 275 LM, na které Rindt jednu chvíli najížděl i dvanáct vteřin na kolo. Belgičani Dumay a Gosselen nakonec museli odstoupit a tým Rindt-Gregory tak měl se stejným autem volnou cestu k vítězství.
První zkušenost v F1 si Jochen odbyl již o rok dříve v barvách týmu Roba Walkera s Brabhamem-BRM v Rakousku, ale pro sezonu 1965 podepsal s Cooperem. Za tři roky v týmu se mu však podařilo získat jen několik umístění v první pětce.
V roce 1968 jezdil Rindt v týmu Jacka Brabhama, ale po předchozích dvou sezonách, kdy Brabhamy v kombinaci s motory Repco fungovaly skvěle, to nyní tak slavné nebylo. Jochen si dojel pro třetí místo v Jižní Africe, ale to bylo za volantem BT24 z předchozí sezony. S novým BT26 ještě přidal třetí místo v Německu, ale za celou sezonu získal jen osm bodů, Brabham s druhým autem dokonce jen dva. Ke konci roku se Jochen nechal zlákat Colinem Chapmanem a v Lotusu zaplnil místo po Jimu Clarkovi, který zahynul začátkem roku na Hockenheimringu. Spolupráce ovšem až tak dobře neklapala a Rindt ztrácel v auta důvěru po tom, co si v prvních pěti závodech nepřipsal ani jedno konečné umístění.
Ve druhé polovině sezony to vypadalo lépe a Jochen sváděl souboje převážně s Jackie Stewartem a Brucem McLarenem. V Itálii dojel druhý, v Kanadě třetí a V USA konečně přišlo první místo. Stačilo to však jen na konečnou čtvrtou pozici, když titul celkem jistě získal Stewart.
V roce 1970 Rindt zůstal přes vábení z Brabhamu u týmu a Chapman přišel s revolučním Lotusem 72. Jochen ovládl závody v Monaku, Holandsku, Francii, Británii a v Německu, ale přesto nebyl s novou 72 spokojený. V celkovém pořadí měl téměř neotřesitelnou pozici, ale před závodem v Monze po Chapmanovi chtěl, aby mu do Itálie přivezl jeho oblíbený Lotus 49. Vyhověno mu ale nebylo a 5. září seděl za volantem 72. Při posledním tréninku Lotusu praskla přední brzdová hřídel, auto trefilo ochranné zábradlí před zatáčkou Parabolica a Rindt byl na místě mrtvý. Jacky Ickx pak vyhrál dva ze tří zbývajících závodů sezony, ale stačilo mu to jen na druhé místo. Jochen Rindt se tak stal prvním jezdcem, který získal titul mistra světa posmrtně.
