Vzdělání získal ve Wellingtonu, začal závodit v Mini. Ke konci 60. let se přesunul do Formule Ford a později do F3. V roce 1972 se posunul do F2, když dostal šanci od Lorda Alexandera Hesketha. S ojetým Marchem 712M se mu vedlo dobře. Lord Alexander měl v příští sezoně v plánu působit opět v F2, ale nakonec se rozhodl zkusit F1. Koupil tedy Surtees TS9B, se kterým si Hunt ve svém prvním závodě v Brand Hatch dojel pro fantastické třetí místo. Hesketh poté koupil March 731-Cosworth DFV, se kterým se James začal výrazněji prosazovat – získal ve Francii první bod, čtvrté místo v Británii, třetí v Holandsku a druhé v USA. V celkovém součtu mu patřila osmá pozice.
Sezona 1974 byla pro Hunta i pro tým nevýrazná. V roce 1975 si ale vše sedlo a James vyhrál svou první Velkou cenu v Holandsku, kde porazil i Nikiho Laudu a jeho Ferrari. Lord Hesketh však začal mít problémy s financováním týmu a rozhodl se z F1 odejít.
Jen několik týdnů poté se uvolnilo místo v McLarenu a James Hunt byl kontaktován, ale odmítal podepsat kontrakt, který mu ukládal povinnost nosit na večírky sponzorů oblek – James nikdy sebe ani závodění nebral příliš vážně a byl znám tím, že na sponzorské večírky chodil klidně bos, v tričku a džínách. Nakonec si prosadil svou.
Začátek byl skvělý, hned po první kvalifikaci v Brazílii mu patřila pole position. Sezona 1976 byla rokem Jamesových bitev s Ferrari, zejména s Niki Laudou. Ve Španělsku přerušil sérii jejich pěti vítězství, Lauda poté vyhrál v Belgii a Monaku a Hunt ve Francii. Nato ale přišla Laudova vážná nehoda v Německu, a zatímco se dával do pořádku, James kromě závodu na Nürburgringu zvítězil i v Holandsku. Hladká cesta k titulu to ale pro Brita nebyla, protože v Itálii Lauda ohromil celý svět svým návratem, jen 43 dní po tom, co málem uhořel ve svém Ferrari. V Monze získal čtvrté místo, zatímco James nedojel. Rakušan si tak udržel průběžnou první pozici.
James Hunt se ale vrátil do hry výhrami v Kanadě a USA a před posledním závodem v Japonsku ztrácel tři body. Podmínky v Japonsku byly otřesné, jezdci před sebou neviděli téměř nic. Byly až tak nebezpečné, že Lauda se rozhodl neriskovat a odstoupil. Hunt přes spoustu problémů dojel nakonec třetí. To znamenalo, že mu jeho 69 bodů stačilo na titul, o jediný bod před Niki Laudou.
Sezona 1977 nebyla pro tým příliš dobrá, ale James vyhrál alespoň dva závody, v USA a Japonsku. Další nebyla o nic lepší a Hunt získal pouze osm bodů. V tomto roce měl nehodu se svým Lotusem Ronnie Peterson, který naboural v první zatáčce Velké ceny Itálie a jeho auto začalo hořet. James, Patrick Depailler a Clay Regazzoni ho vytáhli z auta, ale další den v nemocnici zemřel. James byl smrtí kamaráda hluboce zasažen po několik dalších let. V roce 1979 to zkoušel u Walter Wolf Racing, ale auto nebylo dobré a tak se rozhodl ukončit kariéru.
James Hunt se stal TV komentátorem Velkých cen pro BBC, když vytvořil dvojici s Murrayem Walkerem. Byl to ale James, který svým šarmem a přímočarými komentáři přitáhl k obrazovkám miliony diváků. Následně se uchýlil do Marbelly, kde si užíval žen a bezstarostného života, plného nočních klubů a večírků. Čas trávil squashem, tenisem, kriketem a fotbalem, byl také skvělým hráčem na trubku a piano.
Se svou druhou ženou Sarah měl dva syny. Stal se také předním chovatelem andulek a papoušků, které vozil ve staré dodávce Austin A35. James Hunt zemřel na infarkt ve věku pouhých 45 let, 15. června 1993.
