Poprvé se světu výrazněji představil o dva roky později ve Velké ceně Německa, otevřené pro vozy F1 i F2. Ickx řídil F2 týmu Tyrrell, ale v kvalifikaci zajel fantasticky. Z výrazně silnějších aut před ním byla pouze ta Denny Hulmeho a Jima Clarka. Ickx však v závodě startoval až za všemi vozy F1 vzhledem k tomu, že jeho Tyrell Matra MS7-Ford spadal do kategorie F2. Dokud nemusel odstoupit kvůli problémům s podvozkem, dokázal se z původního sedmnáctého místa na startu propracovat až na pátou pozici. Jacky v průběhu sezony dokázal vyhrát závody v Holandsku a v Římě a stal se evropským šampionem F2. Ve stejném roce stihl debutovat i v F1, kde s Cooperem-Maserati dojel v Monze šestý.
Pak po něm sáhlo Ferrari. Ickx nezačal nejlépe, když první dva závody sezony nedokončil, ale později si dokázal připsat svou první výhru ve Francii, přidal ještě několik dobrých umístění a dojel si pro čtvrté místo v konečném pořadí.
V roce 1969 Belgičana získal Brabham a Ickx získal s Jackie Oliverem skvělé výsledky, když s Fordem GT40 vyhráli 12 hodin na Sebringu a také 24 hodin v Le Mans. Sezonu v F1 nezačal nejlépe, ale v jejím průběhu začal stoupat vzhůru, když vedle výher v Německu a Kanadě zaznamenal druhá místa v Británii a Mexiku a třetí ve Francii. Nakonec nestačil jen na Jackie Stewarta, který získal svůj první titul.
Příští rok se Jacky vrátil k Ferrari, kde na něj čekalo skvělé 312 B. Start měl opět pomalejší a první tři závody nedojel, ale ve druhé polovině sezony třemi výhrami a jedním druhým místem útočil na titul. V první polovině roku však suverénně vládl Jochen Rindt a ani po jeho smrti v Monze ho nikdo v posledních třech závodech sezony nedokázal dohnat. Na Jackyho tak opět zbylo druhé místo.
V roce 1971 si připsal výhru v Holandsku a podruhé získal celkovou čtvrtou pozici. V příští sezoně zůstal u Ferrari a začátek tentokrát vypadal lépe, když dojel třetí v Argentině a druhý ve Španělsku a Monaku. Vítězství na oblíbeném Nürburgringu pro něj bylo posledním v F1 v kariéře.
V následujících letech jezdil za Lotus, Wolf-Williams, Ensign a Ligier a svůj poslední závod v F1 jel v říjnu 1979 v USA. Mezitím se mu dařilo hlavně v Le Mans, kde si připsal další tři výhry: v roce 1975 s Derekem Bellem a Mirage-GR8, o rok později s Gijsem van Lennepem a Porsche 936 a v roce 1977 se stejným autem a kolegy Hurley Heywoodem a Jürgenem Barthem. Právě na výhru v roce 1977 vzpomíná nejraději – Ickx původně řídil s Henri Pescarolem jejich Porsche 936, ale po 54 kolech auto nevydrželo. Takže se v průběhu přidal právě k týmu Barth-Haywood, jejichž 936 dokázal ze 42. místa dostat až na vrchol.
V roce 1979 se Jacky přesunul za oceán a po pěti výhrách se stal šampionem série Can-Am. V letech 1981 a 82 si dojel pro další dvě prvenství v Le Mans – obě s Derekem Bellem a Porsche 936. Se šesti výhrami je dodnes druhým nejúspěšnějším jezdcem v historii tohoto legendárního závodu. Díky svým úspěchům se dokonce stal čestným občanem Le Mans. Vedle toho v roce 1982 získal také titul World Endurance Championship, který zopakoval v roce 1986.
V roce 1983 dokázal Ickx vyhrát i Rallye Paříž Dakar, tentokrát s Claudem Brasseurem a jejich Mercedesem-Benz 280 G.
O rok později začal působit jako ředitel závodů F1 v Monaku a hned v této sezoně učinil známé kontroverzní rozhodnutí. V mokrém závodě vedl Alain Prost s McLarenem, ale na paty mu začínal šlapat Ayrton Senna s Tolemanem. Ickx se však kvůli bezpečnosti rozhodl závod zastavit. To vyvolalo bouři nevole a prvních šest jezdců získalo jen poloviční počet bodů. Titul ten rok získal Nikki Lauda o půl bodu před Prostem.
Jacky působí jako ředitel v Monaku dodnes.
