Narodil se 30. srpna 1937 v Aucklandu, kde jeho otec vlastnil garáž, a jako kluk tam trávil hodně času. V mládí ho potkala nemoc perthes, měl problémy s kyčlí a levou nohu měl kvůli nemoci kratší. To ho ale nezastavilo od získání titulu v sérii Driver to Europe v roce 1958 se svým vlastním autem Cooper F2.
McLarenových výkonů si všiml Jack Brabham a mladík vedle něj získal místo v Cooperu. Bruce se projevil poměrně brzy a v roce 1959 vyhrál závod na Sebringu, v té době se svými 21 lety nejmladší jezdec, který kdy vyhrál Velkou cenu.
Sezona 1960 byla pro Bruce nejlepší v kariéře v F1 a po dobrých výkonech včetně výhry v Argentině mu na jejím konci patřilo druhé místo za Brabhamem. V roce 1961 Jack od týmu odešel a Bruce převzal pozici jedničky, týmu, ani jemu se však příliš nedařilo, ale v Monaku dokázal svůj Cooper-Climax dostat do první řady na roštu vedle Grahama Hilla s BRM a Jima Clarka s Lotusem-Climax. Hill byl v Monaku skvělý a po polovině závodu byl již 48 sekund před Brucem. Hillovo BRM ovšem mělo problém s tlakem oleje a McLaren měl cestu k vítězství volnou.
Bruce chtěl, aby mu Charles Cooper postavit dvě auta, aby mohl závodit v 1963/64 Tasman Cup Championship. Cooper ale odmítl, takže McLaren, který v Cooperu strávil sedm let, si postavil auta sám a začal s nimi jezdit za stáj Bruce McLaren Motor Racing.
Bruce dokázal tasmánskou sérii v roce 1964 vyhrát, ale kaňkou na jinak úspěšné sezoně byla smrt jeho týmového kolegy Tima Mayera při tréninku na poslední závod sezony v Longfordu.
S McLarenem začal spolupracovat Mayerův bratr Teddy a dokázal pro začínající tým získat potřebné peníze. McLaren na konci sezony 1965 odešel z Cooperu úplně a založil vlastní tým F1. Dvojku mu dělal Chris Amon. Toho vehementně lákalo Ferrari, kam brzy odešel, ale ještě před jeho odchodem tihle dva dokázali vyhrát s Fordem GT40 24 hodin v Le Mans.
V roce 1966 Bruce a Chris závodili v Can-Am, ale McLaren M1A a poté ani M1B nebyly nejlepší. McLaren Motor Racing byl na prahu něčeho fantastického, až když se v roce 1967 Bruce vrátil k M6A-Chevrolet a Chrisovo místo převzal další Novozélanďan Denny Hulme. Hulme vyhrál první tři závody sezony, pak ale Bruce vyhrál v Laguna Seca a Riverside a získal v sérii Can-Am titul pro rok 1967.
1. září 1968 začala neskutečná série, kdy McLareny M6A a M8A nastolily vládu v seriálu Can-Am a nepustily jí celé dva roky. Tým ovládl 23 závodů v řadě, když jedenáct výher získal Hulme, sedm Bruce, dvě Dan Gurney a po jedné si připsali Mark Donohue, John Cannon a Peter Gethin. Nadvládu dočasně přerušil Tony Dean, když s Porsche 908 vyhrál 13. září 1970 v Atlantě. McLareny ale byly zpátky o dva týdny později a začala další série patnácti vítězství, než přišlo Porsche se svým legendárním 917. Mezi lety 1967-1971 McLareny vyhrály celkem 43 závodů. Bruce získal druhý titul v roce 1969, Hulme vládl v letech 1968 a 1970 a v roce 1971 zvítězil Američan Peter Revson. Ten v F1 McLaren opět působil v sezoně 1969, ale žádné vítězství nezískal.
Bruce měl zálusk také na Indianapolis. V roce 1968 měl závodit s STP Carolla Shelbyho, ale Shelby auto nakonec stáhl. V příštím roce si tedy nechal od designera Gordona Coppucka vytvořit pro Indy M15 turbo. Auto bylo založené na modelu, se kterým tým dobyl Can-Am, a při testech se jevilo velmi dobře. Během tréninku však praskl uzávěr nádrže a Hulme si popálil ruce žhavým methanolem. To pro něj znamenalo stop; se zbylými dvěma auty jeli Carl Williams a Peter Revson. Vítězství z toho nebylo, ale vozy M15 získaly cenu pro inženýrskou kvalitu.
Pak přišla tragédie. Bruce 2. června 1970 zahynul během testování s novým M8D pro Can-Am v Goodwoodu. Tým tak přišel o svou duši a hnací motor, který ve svém šéfovi měl. Rozhodl se ale pokračovat a prokázat tak svému zakladateli úctu nejlepším možným způsobem: skvělými výkony v F1, Can-Am a Indy během následujících desetiletí až (téměř) do současnosti.
