Nejprve začínal závodit na dvou kolech a v letech 1933-34 s BMW a NSU vyhrál devět velkých závodů. Později zaujal DKW, která se nedlouho předtím spojila s dalšími třemi výrobci a tak vznikl Auto Union. V roce 1934 byl v Německu nedostatek zkušených jezdců a vládou podporované týmy Mercedesu a Auto Union se chystaly ovládnout Evropu. Najaly tedy ostřílené závodníky jako Achille Varziho nebo Luigiho Fagioliho, ale manažer AU Willy Walb se rozhodl hledat i jinde. A tak šanci dostalo dvanáct německých motocyklových jezdců – jedním z nich byl Bernd Rosemeyer.
Bernd najednou řídil desetkrát silnější stroj, ale Nürburgring dobře znal a nevedlo se mu zle. Pravděpodobně pro něj bylo výhodou, že nikdy z žádným slabším autem nezávodil a nemusel tak nyní všechny své návyky měnit jako většina jezdců, kteří se pokoušeli německé monstrum zkrotit. Rosemeyer několikrát skončil mimo trať, ale dostal se mezi pět nejlepších, a nakonec společně s Paulem Pietschem získal místo rezervního jezdce.
Sezóna 1935 se rozběhla, ale po šesti závodech Bernd stále na ostrý start čekal. Walb se na jeho start na rychlém okruhu Avus netvářil, ale nakonec podlehl jeho přemlouvání. Bernd se kvalifikoval na třetím místě, ale ze závodu ho vyřadilo selhání pneumatiky. Získal si však pozornost a o tři týdny později startoval na Nürburgringu, kde podal skvělý výkon – troufl si na několik kol předjet Rudolfa Caracciolu a jeho Mercedes. Zkušený Caracciola si ale nakonec pohlídal první místo, Bernd dojel o 1.8 vteřiny druhý a tímhle představením si vysloužil místo plnohodnotného jezdce týmu za Varzim a Hansem Stuckem.
Do konce sezóny pokračoval v dobrých výkonech, v Pescaře dojel po neskutečném souboji s Taziem Nuvolarim druhý, ve Velkých cenách získal čtvrté místo v Německu, třetí ve Švýcarsku a páté Španělsku. Odměnou za vytrvalost mu byl premiérový triumf, pro který si dojel v posledním závodě evropského mistrovství v sezoně na Masarykově okruhu v Brně. Mercedes sice nestartoval, ale Bernd si musel poradit jak s týmovým kolegou Varzim, tak s Nuvolariho Alfou 8C.
Rok 1936 začal pro Bernda špatně. V Monaku, Tripoli, ani Tunisu nedojel, ve Španělsku navíc při tréninku boural a do závodu nastoupil s poraněným nosem a kolenem. Vzhledem k tomu bylo páté místo velmi dobrým výsledkem.
Pak však přišel jeho oblíbený Nürburgring. Na trať sedla taková mlha, že viditelnost byla takřka nulová a většina jezdců přirozeně zpomalila. To však nebyl případ Rosemeyera, který létal zatáčkami a v jednu chvíli získával na Nuvolariho půl minuty na kolo. Závod vyhrál o dvě minuty před Italem a vysloužil si přezdívku Nebelmeister – Mistr mlhy.
Bernd se před Nuvolarim musel sklonit v Maďarsku, ale přidal vítězství v Německu a Švýcarsku, vyhrál Coppa Acerbo v Itálii a stal se tak evropským šampionem.
V roce 1937 Bernd spolehlivě přidával kvalitní výsledky: vyhrál americký Vanderbilt Cup na Long Islandu a přidal prvenství na “svém“ Nürburgringu a na Doningtonu, kde 50 000 šokovaných diváků sledovalo, jak německá auta ničí domácí závodníky.
Během této sezony navíc Rosemeyer překonal celkem dvaadvacet rychlostních rekordů. Posouvání hranic se mu však nakonec stalo osudným. Na konci ledna 1938 se jezdci sešli na dálnici Frankfurt-Darmstadt. Počasí mělo být ideální, jen po deváté hodině ráno se měl podle předpovědi zvedat vítr. V osm hodin vyrazil Caracciola a s 443 km/h získal nový rekord pro Mercedes. Bernd byl jedním z prvních gratulantů a za okamžik se chystal na svůj pokus. Rudolf ho varoval, že začíná silně foukat, ale Rosemeyer neznal strach. Bernd překonal 445 km/h, ale náhle se do něj opřel boční vítr a auto skončilo v kotrmelcích. Nezbylo z něj téměř nic, kusy karoserie skončily půl kilometru od zkrouceného podvozku. Když se k Berndovi lidé z týmu dostali, našli ho mrtvého.
28. ledna 1938 tak skončila raketová kariéra usměvavého Němce, kterému bylo jen 29 let. Později byl na Berndovu počest v místě jeho fatální nehody vystaven památník, který tam stojí dodnes.
