Na začátku srpna startoval ve švédské Grand Prix na okruhu Norra Vram. Hned v prvním kole závodu došlo k hromadné nehodě, kterou nepřežil jeden z jízdních mechaniků a dva jezdci byli vážně zraněni. Brivio se ale dokázal vyhnout a dojel si pro první místo před Američanem Whitney Straightem s Maserati 8CM. V září pak byla na programu domácí Velká cena v Monze, kterou vyhrál Luigi Fagioli v jedné z 8C a Antonio se s kolegou Eugeniem Sienou podělil o páté místo. Antonio ale nebyl spokojen s tím, co mu Enzo Ferrari platil, ten mu však odmítl zvýšit odměny. V roce 1934 se tedy Brivio nakrátko stěhoval k Bugatti, kde se sešel s krajany René Dreyfusem a Robertem Benoistem. S auty však byly neustále problémy a přišel o mnoho závodů. Nejlepším Antoniovým výsledkem bylo skvělé druhé místo v Belgii na okruhu Spa-Francorchamps za volantem Type 59, kde nestačil právě pouze na Dreyfuse. Pravděpodobně však jen proto, že musel třikrát měnit svíčky.
V roce 1935 se stal již dvojnásobným vítězem Targa Florio, tentokrát za volantem Alfy Tipo B a v Monaku získal skvělé třetí místo za Luigim Fagiolim a Reném Dreyfusem.
O rok později přišla nabídka z německého Auto Union, ale Antonio zůstal věrný Scuderii Ferrari. Co se týče Mille Miglia, tak v roce 1936 se Brivio dostal za volant čirou náhodou. První volbou Enza Ferrariho byl Tazio Nuvolari a s novou Alfou P3 měl startovat Mario Tadini, který však náhle onemocněl a Antonio dostal nabídku, kterou přijal s nadšením. Po závodě Antonio vypověděl, že jeho Alfa ztratila celkem devětkrát světla, ale přesto se svým jízdním mechanikem Carlem Ongarem nenašli přemožitele, i když závěr byl velmi napínavý a po 1000 mílích za volantem vyhráli o pouhých 32 vteřin. V témže roce se mimo jiné zúčastnil zimní olympiády v Garmisch-Partenkirchenu – ve čtyřbobu se umístil jako desátý a ve dvojbobu dvanáctý.
O rok později se Antonio oženil, po tom co si s budoucí manželkou určil jasné podmínky: vezme si ji jen v případě, že bude moci pokračovat v závodění. Souhlasila. Situace v Evropě ovšem začínala prudce houstnout. Antonio přestal závodit o několik měsíců později a nastoupil do armády, kde za války působil u letectva.
Po válce se stal předsedou sportovní komise Automobile Club d’Italia a společně s Luranim, Filippinim a Maggim se velkou měrou zasloužil o obnovení slávy italského motorsportu. Od roku 1948 byl Antonio členem FIA a podle některých zdrojů to byl právě on, kdo přišel s nápadem vytvořit nový seriál mistrovství světa Formule 1, jak se stalo o dva roky později.
Brivio každopádně ve FIA působil mnoho let a šestnáct let byl i členem italského olympijského výboru. Zároveň provozoval textilní továrnu, kterou zdědil po svém dědečkovi a stal se prezidentem italské asociace textilních výrobců Federtessili. V roce 1952 se ještě jednou zúčastnil Mille Miglia – opět čirou náhodou. Jako člen ACI jednal o určitých problémech s Enzem Ferrarim, který mu během schůzky nabídl volné sedadlo v jednom ze svých aut. Antonio přijal, vyhrál třídu do 2000 cc a celkově skončil devátý – vůbec ne špatný výsledek po patnácti letech závodního důchodu.
Antonio Brivio zemřel 30. ledna 1995 ve věku 89 let.
