Alan Jones se narodil 2. listopadu 1946 v Melbourne a závodit začínal s Mini Coopery. V roce 1967 se vydal do Evropy, kde chtěl rozjet kariéru, ale několik let si nemohl financování svého závodění dovolit. V roce 1971 jezdil s Brabhamem BT28 ve Formuli 3. Po solidních výsledcích si vysloužil testování s Marchem v Silverstone, místo v týmu ale nezískal a pokračoval v F3.
Zlom přišel v roce 1974, když ho začal financovat krajan Harry Stiller. Alan s Marchem 74B závodil ve Formuli Atlantic, kde podával skvělé výkony a celkově skončil jen o dva body druhý. Stiller mu poté pomohl i do F1, kde Alan poprvé startoval ve Velké ceně Španělska v roce 1975. Po závodě ve Švédsku se Alan přesunul do týmu Grahama Hilla s GH1 – Ford si dojel pro páté místo v Německu, nejlepší výsledek sezony.
V sezoně 1976 Jones jezdil v týmu Johna Surteese, ale výsledky byly opět průměrné, nejlepším Alanovým umístěním bylo čtvrté místo v posledním závodě sezony v Japonsku. Příští rok jezdil Alan za Shadows a po nepříliš slavném začátku, kdy v USA a Španělsku nedojel, se začal posouvat dopředu. Získal šesté místo v Monaku a páté v Belgii. Ale další čtyři závody se opět nepovedly. Vše se mu však podařilo zlomit rovnou prvním místem v srpnu v Rakousku, kde připravil Nikiho Laudu o výhru před domácím publikem a odsunul ho na druhou pozici. Do konce roku přidal ještě dvě čtvrtá a jedno třetí místo a celkově skončil sedmý.
Jones měl již slušné jméno a pro příští sezonu podepsal s Williamsem. Příliš se mu ale nedařilo a až v předposledním závodě sezony v USA si s FW06-Ford dojel pro stříbro. Zatímco v F1 to byl rok plný zklamání, v sérii Can-Am Alan s Lolou T33CS-Chevrolet vyhrál pět závodů a získal titul.
V roce 1979 to v F1 vypadalo podobně, jako předcházející sezonu, když v první polovině závodů Jones zaznamenal jen třetí místo v USA. Pak ovšem přišly rovnou tři výhry v řadě: v Německu, Rakousku a Holandsku, a po nich ještě triumf v Kanadě a Alana katapultovaly až na třetí místo celkového pořadí za Jodyho Schecktera a Gillese Villeneuva.
V roce 1980 se Alanovým kolegou v týmu stal Argentinec Carlos Reutenmann a oba jezdci se hned od začátku řadili mezi kandidáty na titul. Alan vyhrál první závod v Argentině, Reutenmann triumfoval v Monaku, ale Jones kontroval výhrami ve Francii a v Anglii. Největším soupeřem jim byl Nelson Piquet s BT49-Ford, který se nakonec vklínil mezi oba Williamsy na druhé místo. Jones vyhrál ještě poslední dva závody v Kanadě a USA a dojel si pro vysněný titul. Tým Franka Williamse si navíc s obrovským náskokem zajistil premiérový Pohár konstruktérů.
Alan Jones tvořil s Reutenmannem silnou dvojici i v příští sezoně. Australan vyhrál první a poslední Velkou cenu sezony, startovní listina však byla neuvěřitelně vyrovnaná a závody vyhrávali jak Reutenmann a Piquet, tak Alain Prost, Gilles Villeneuve a Jacques Laffite. Titul si nakonec po skvělém souboji zajistil Piquet, o pouhý bod před Reutenmannem a čtyři body před Jonesem. Čtvrtý skončil Laffite a např. ještě pátého Prosta dělilo od Piqueta jen sedm bodů. Mezi týmy kraloval opět Williams.
V roce 1982 si dal Alan pauzu a věnoval se své farmě doma v Austrálii. Vrátil se v USA o rok později, závod ale nedokončil a v sezoně nepokračoval. Ještě v roce 1985 to Alan zkoušel v týmu Carla Haase, ale nedojel ani v jednom ze čtyř závodů. Zůstal v týmu i další rok, ale bylo to v podstatě stejné. Po sezoně ukončil kariéru.
Po odchodu z F1 Alan Jones závodil ještě v Japonsku v barvách Toyoty a ve sportovních autech v Austrálii a později se stal televizním komentátorem. V letech 2005 – 2010 šéfoval týmu v australské sérii A1.
