Italská Grand Prix, Monza, 7. září 1969
Matra Jackieho Stewarta vévodila sezoně 1969. S vítězstvími v Jižní Africe, Španělsku, Holandsku a Velké Británii Stewart vedl šampionát Formule 1. Jedinou otázkou bylo, kdy přesně dosáhne na světový titul. První možností byla německá Grand Prix, kde ale musel odstoupit. Další příležitostí byla Monza. I kdyby zde neuspěl, stále měl před sebou tři další závody. Nehodlal na to ale spoléhat. Italská Grand Prix měla historii velmi těsných dojezdů. O dva roky dříve zde John Surtees porazil Jacka Brabhama o pouhé 0,2 sekundy. Tento rok měl být ještě těsnější, do cíle totiž dojeli pouze čtyři jezdci z 68 usilujících o vítězství.
Při kvalifikaci se Rakušan Jochen Rindt dostal se svým Lotusem do první řady společně se šampionem roku 1967 Dennym Hulmem v McLarenu, zatímco Stewart se dělil o druhou řadu s Britem Piersem Couragem v Brabhamu. Jochen Rindt vyrazil jako první a za ním Jackie Stewart, pozice se však obrátily v zatáčce Lesmo. V druhém kole před sebou Stewart v dálce spatřil drobný pohyb. Byl to zajíc, který najednou vyběhl Matře vstříc. Srážce se už nebylo možné vyhnout a zajíc se rozprskl o přední gumu. Stewartovou největší obavou bylo, že zajícovy kosti mohly pneumatiku narušit. Od té chvíle gumu pečlivě sledoval.
Vysokorychlostní okruh v Monze je jako stvořený pro stíhací jízdu, a jak se závod vyvíjel, dopředu se dralo osm nejrychlejších jezdců – Jackie Stewart, Jochen Rindt, Denny Hulme, Jean-Pierre Beltoise v Matře, Jo Siffert v Lotusu, Bruce McLaren, Piers Courage a Graham Hill v Lotusu. Pořadí se neustále měnilo, Hulme, Siffert a Hill však všichni postupně odpadli kvůli rozličným technickým problémům. Pak odstoupil i Courage a boj tak zůstal na ústřední čtveřici. Při nájezdu do posledního kola vedl Stewart, následován Ridntem, Beltoisem a McLarenem. Všechny od sebe dělilo zhruba půl vteřiny. Ridnt se chopil vedení v Curva Grande a tak pokračoval až k zatáčce Lesmo. Na poslední z nich, Parabolice, se o slovo přihlásili Stewart s Beltoisem. Beltoise se dostal do Stewartova vzdušného pytle a na okamžik uzurpoval přední příčku, měl si to ale nejspíš nechat na později. Na výjezdu byl příliš široký a tak před něj mohl pohodlně vměstnat jak Stewart, tak Rindt. Stewart se nakonec necelých 200 metrů od cíle dostal před Rindta. Oficiální rozdíl činil 0,08 sekund, toho času nejtěsnější rozdíl v historii šampionátu. O dalších 0,09 vteřin později dojel Baltoise, 0,02 za ním pak McLaren. Vítězná čtveřice tak dojela v rozmezí 0,19 vteřin. Tak těsné to bylo.
Stewart tedy obhájil svou korunu a italští diváci zhlédli ohromně napínavý závod. Jediným poraženým toho dne zůstal nebohý zajíc.
